ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 2) FORMY STÁTŮ

2) FORMY STÁTŮ

Formou státu je chápán způsob organizace státní moci a režim jejího fungování.

Organizace státní moci odráží jak účast obyvatel státu na správě veřejných záležitostí (pak se hovoří o formě vlády), tak vztahy mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu (pak se hovoří o učlenění státu). Formy vlády lze dále členit jak podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů, tak podle vztahů orgánů státu k obyvatelstvu.

Formy vlády (podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů):

Co do forem vlády rozlišujeme monarchie, republiky a ostatní (jiné).

Monarchií se rozumí forma státu s panovníkem jako hlavou státu (převážně dědičný titul a doživotní výkon funkce) bez politické odpovědnosti a s osobními privilegii. Panovník (ať už je titulován jakkoliv: král, kníže, vévoda apod.) je současně výlučným nositelem státní suverenity.

Ačkoliv se monarchie může jevit jako archaická („zastaralá“, „zpátečnická“, „reakční“) forma státu, je zřejmé, že v zemích s dlouholetou tradicí (viz monarchie v Evropě) je do politického systému pevně zasazena. Základní dělení pak rozlišuje monarchie konstituční (moc panovníka omezena (vymezena) konstitucí, tj. ústavou) a absolutní.

Ostatní formy státu jsou pak ne-monarchiemi, tedy zejména republikami. V republice je hlavou státu volený orgán (prezident) s omezeným funkčním obdobím, bez osobních privilegií a bez politické odpovědnosti a nositelem státní suverenity je lid. V současnosti je republika převládající formou státu. Lze je dále třídit podle různých hledisek.

Historie však přinesla také jiné, zvláštní typy forem státu, kde nelze hovořit ani o monarchii, ani o republice. Zde se jedná především o fašistická zřízení, kterým je vlastní takzvaný vůdcovský princip.

Formy vlády (podle vztahů orgánů státu a obyvatelstva):

Mnohotvárnost forem státu se promítá do diferenciací (rozdílů) nejen ve formách vlády a učlenění státu, ale také do režimu fungování státní moci (vztahu této moci k obyvatelstvu).
Základní dělení forem vlády podle tohoto hlediska rozlišuje dvě hlavní skupiny:

1) demokratická forma vlády

Původně (starověká řecká polis v 6.-4. století př. n. l.) „vláda lidu“ v tom smyslu, že veškerá státní moc vychází z lidu (občanů). V současnosti chápána jako taková forma vlády, kdy rozhodování o záležitostech státu je založeno na zásadě podřízení menšiny většině za současného zajištění (garance) základních práv a svobod občanů (obyvatelstva).

2) nedemokratická forma vlády (tj. jednovláda nebo samovláda (autokracie) skupin)

hlavními příklady jsou: monokracie / aristokracie (určujícím kritériem je rodový původ)
plutokracie (určujícím kritériem je výše majetku)
oligarchie (určujícím jsou jiná než výše uvedená kritéria)

Učlenění státu:

Podle vztahů mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu se rozlišují státy unitární (jednotné) a složené. Unitární státy jsou dále děleny na centralizované a decentralizované, složené státy pak na federace a reálné unie (konfederace).

Unitární (jednotný) stát tvoří jeden celek s jediným řídícím centrem a jednoduchou strukturou Příkladem je Česká republika.

Složený stát je svazkem dvou (a více) státních celků se složitou organizační strukturou a více řídícími centry.

Podle toho, zda si členské státy složeného státu zachovávají (v rámci tohoto svazku) samostatnost, je složený stát buď federací nebo reálnou unií (konfederací).

Federací se rozumí pevné spojení států (státy sdružené ve federaci nemají suverenitu, nejednají a nevystupují v mezinárodních vztazích samostatně, tj. například neuzavírají smlouvy s jinými státy). Vůči jiným státům je federace pouze jedním státem (jediným subjektem mezinárodního práva). Příkladem jsou Spolková republika Německo a Spojené státy americké.

Reálná unie (konfederace) je volné spojení států (členské státy si zde zachovávají svou suverenitu, v mezinárodních vztazích vystupují samostatně). Příkladem jsou některé státy bývalého SSSR (ve formě Společenství nezávislých států).