9) Veřejná správa – Státní suverenita

– vztah legitimity a legality
– státní suverenita
– formy státu, třídění z hlediska horizontální a vertikální dělby moci

Základní kritéria v třídění moderního státu spočívají v rozlišování forem státu dle státního uspořádání, zejména dle míry participace občanů. Základní členění:
• Monarchie: klasická forma monarchie – výlučný nositel státní suverenity je panovník; rozdíly mezi jednotlivými monarchiemi: z historického hlediska stavovská (stavy, v dokumentech ústavního významu), absolutistická – monarcha soustřeďuje veškerou moc – soudní, zákonodárnou i výkonnou. Moderní monarchie = konstituční, event. parlamentní; skutečná moc je v rukou exekutivy, ke svému působení potřebuje důvěru parlamentu. Moderní monarchie nemá rozdíl oproti parlamentní demokracii v podmínkách republiky. Parlamentní republika má hlavu státu volenou – jediný rozdíl s parlamentními monarchiemi. V parlamentních monarchiích může být rozdíl v postavení panovníka: monarcha je ryze symbolická hlava státu (Švédsko) X hlava státu funguje – dle ústavy – fakticky, má důležitou roli při uplatňování parlamentní demokracie.

• Republika

Při hodnocení státních forem vzniká problém vztahu psané a faktické ústavy. Při klasifikaci je nutné přihlédnout k míře realizace ústavního státu. Z tohoto hlediska lze rozdělit základní systémy:

a) liberálně demokratický (presidentská, parlamentní monarchie, parlamentní demokracie): základní principy jsou jednoznačné:
• pluralistický politický systém (více politických stran soutěžících o moc)

• soutěž o politickou moc je svobodná, otevřená, založena na etablovaných a akceschopných formách (= soutěž probíhající dle určitých zažitých stabilních procedurálních postupů)

• přístup a výběr na politicko-mocenská místa jsou otevřené (princip vlády na čas)

• základní práva a svobody jsou uznávána a chráněna – nezávislost hromadných sdělovacích prostředků na vládě

• forma vlády se zakládá na dělbě moci a na vzájemné kontrole mocenských tříd

• uznává se a uskutečňuje právní stát, každému je dovoleno vše, co zákon nezakazuje, orgánům státní moci je dovoleno jen co umožňuje zákon

• nátlakové skupiny mohou působit a ovlivňovat vládní rozhodnutí (odbory a ostatní organizace nejsou podrobeny zvláštní kontrole)

• politický a vládní systém udržuje sociální smír, preferuje se reformní postup společenského vývoje (řešení konfliktů – např. etnické)

b) totalitní systém (fašistické a komunistické diktatury): jde o monolitní politický systém jediné strany, nepřípustnost opozice a potlačování opozičních projevů. v ústavě může být zakotven tzv. vůdcovský princip.
• právně se stvrzuje jediná oficiální ideologie (ve školách, hromadných sdělovacích prostředcích) s potlačováním plurality

• podřízenost státních orgánů a státního aparátu řídícímu orgánu vládnoucí strany; uplatňuje se princip jednotné státní moci, projevy dělby moci se nepřipouštějí. V ústavě: nezávislost soudů, ale prakticky i soudní rozhodování je ovlivněno vládnoucí politickou stranou

• etatizace ekonomiky = zestátní vlastnických vztahů, direktivní řízení

• hromadné sdělovací prostředky pod přímou kontrolou vládnoucí strany

• na třídním – rasovém – ideologickém základě se uplatňuje teror (výjimečné tresty – konfiskace majetku, nucené práce: systém represe)
• stranické ozbrojené formace

c) autoritativní autokracie: modernizující se režimy třetího světa
• struktura politického systému

• váha ozbrojených sil – velmi významná až rozhodující politická síla

• omezení soutěže politických stran zejména v islámských zemích – výrazná úloha státní ideologie

• nedostatečná ochrana lidských práv a občanských svobod

• narušení nezávislosti soudů

FORMY

1. konzervativní: Saudská Arábie, Nepál

2. konzervativní diktatury: dominantní osoba – vůdce: Paraguay

3. teokracie: dominuje náboženská ideologie usilující o masovou podporu: Irák, Pákistán

4. fasádní liberální demokracie: volby s politickou soutěží, ale s omezenými občanskými svobodami: Mexiko, Jižní Afrika

5. vojenské státní režimy: různé modality:
a) přímá vojenská vláda, armáda získala moc pučem, neexistují volby, většinou výrazný projev
politické nestability: africké země
b) kombinace občansko-vojenského státního režimu: větší politická stabilita, vztah občanské X vojenské moci podléhá častým změnám (Chile, Brazílie, Egypt, Sýrie). Vývoj může tendovat k demokratickým poměrům
c) radikální vojenské státní režimy: vejkontraverznější, přesahují do všech výše uvedených subkategorií (Angola), nesou řadu znaků socialistických totalitních režimů.

STRUKTURA – ROZLIŠENÍ FOREM STÁTU DLE HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ DÉLKY MOCI

HORIZONTÁLNÍ MOC:
3 základní formy vlády:
1. presidentský systém (= systém oddělených mocí)
2. parlamentní systém = součástí zákonodárné a výkonné moci
3. direktiviální systém = v Parlamentu se slučuje zákonodárná a výkonná moc, výbor Parlamentu je vládou a jeho šéf je zároveň presidentem republiky, mění se každý rok (předseda vlády = hlava státu)

Všechny 3 formy mají určité společné rysy. Klíčové postavení mají parlamenty – při výkonu zákonodárné moci. Evropské parlamenty mají neomezenou zákonodárnou kompetenci. Poslanci i senátoři mají svobodný mandát, jsou považováni za reprezentanty lidu, vystupují a hlasují svobodně, nejsou vázáni politickou stranou za kterou byli zvoleni. To nevylučuje koordinaci poslanců v rámci klubu politické strany, ale při projevu svého stanoviska a při hlasování nejsou vázáni příkazem vedení poltické strany, kterou reprezentují.

Soudní moc a její výkon – postavení a pravomoci soudních orgánů jsou téměř totožné, odlišnost je pouze v ústavním soudnictví (= zvláštní soudní orgán ke kontrole soudnictví) v Evropě X v Americe nejvyšší soud = Federální.

Presidentský systém –vláda a její funkční období není vázána na důvěru parlamentu X v parlamentním systému ano. (vláda USA má nenarušitelné funkční období totožné s funkčním obdobím presidenta).

V parlamentním systému vlády je zpravidla kompatibilita členství ve vládě s poslaneckým mandátem (výjimka je Francie): poslanec nebo senátor může být členem vlády (např. v GB člen vlády musí být členem parlamentu). V presidentském systému nemůže být člen kongresu členem vlády.
V parlamentních ústavních systémech má hlava státu ústavní pravomoc rozpustit parlament X v presidentském systému takovou pravomoc president nemá.

HYBRIDNÍ SYSTÉMY:
• Francie – semipresidentský systém = forma která osciluje mezi presidentským a parlamentním systémem (patří také do parlamentní formy vlády – parlament si může vynutit demisi vlády, ale president má větší pravomoci než presidenti v parlamentních republikách).

• direktivní systém se uplatňuje jen ve Švýcarsku – demokratický systém spočívá v tom, že parlament volí presidenta, vláda i president se zodpovídají parlamentu, jde o federální parlament; vláda je výkonný orgán parlamentu, v období volebním je neodvolatelná (Švýcarská ústava stanoví počet členů vlády = 7), uplatňuje se systém velké koalice (zpravidla 3 strany, ve Švýcarsku 4) = velká stabilita široké uplatnění přímé demokracie. Hlavní působení parlamentu na vládu: zákonodárství, státní rozpočet (platí i v parlamentních systémech). Vláda podává každé čtvrtletí zprávu o činnosti – usnesení Parlamentu, doporučení, nikoliv však vyslovení nedůvěry.

VERTIKÁLNÍ MOC

Vertikální forma = rozdělení kompetence a pravomocí na jednotlivých úrovních – centrální, regionální, místní. Z tohoto hlediska rozlišujeme:
1. Unitární stát
2. Federativní stát
3. Konfederaci
4. Jiné formy státního společenství (unie)

UNITÁRNÍ STÁT
Vyznačuje se jednotou státního území, státního občanství, správního řádu. Zpravidla zvláště zdůrazňuje v ústavě nedílnost státu (Francie, ČR, Itálie, Portugalsko, Španělsko). V ústavě Francie je určitým způsobem požadavek na princip jednotnosti státního řízení zdůrazněn, stanovuje se nepřípustnost konat řízení o změně ústavy, dotýká-li se územní celistvosti. Forma unitárního státu nevylučuje širokou regionální autonomii (v Itálii, Španělsku, Portugalsku) – příslušnost ostrovů – autonomie.
Soustava státních orgánů je hierarchicky uspořádána, vnitřní území uspořádání má územně správní ráz, určeno celostátním zákonodárstvím (ve federacích zpravidla je záležitost zákonodárných orgánů členských jednotek).