OBČANSKÁ NAUKA

OBČANSKÁ NAUKA - OBSAH:

2011-01-28T10:31:00.000-08:00

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 5) POLITIKA

2010-07-19T02:58:00.000-07:00

5) POLITIKA

Pojem politika

Politika je relativně širokým pojmem. Rozumí se jí následující: umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy; správa věcí veřejných; oblast společenské (veřejné) činnosti. Tak jak tak spočívá v účasti politických subjektů (tj. stran, skupin nebo jedinců) na státních záležitostech. Nástrojem k prosazení cílů těchto subjektů je politická moc (viz výše v textu), o jejíž získání usilují různými (násilnými, demokratickými) prostředky.

Politiku lze tedy definovat (také) jako uplatňování určitého způsobu řízení státu (či jeho samosprávného celku).

S ohledem na funkce státu (viz výše v textu) se také politika děli na vnitřní a zahraniční (vnější). Vnitřní politika se týká celé řady oblastí společenského života a jejich rozvoje. Podle konkrétního obsahu pak rozlišujeme politiku školskou, zdravotní, sociální, ekologickou, vojenskou a hospodářskou. Hospodářská politika se dále vnitřně dělí na finanční, průmyslovou, zemědělskou, obchodní, dopravní, bytovou a živnostenskou. (Srovnej konkrétní vnitřní politiky s názvy jednotlivých ministerstev.)

Úkolem zahraniční politiky je jak navazovat a udržovat vztahy s jinými státy, tak v těchto státech hájit zájmy vlastního státu a jeho občanů.

Politické strany

Již samotná existence politických stran je podstatným a charakteristickým rysem demokratického uspořádání společnosti (jinými slovy: jejich existence je dokladem o možnostech názorové plurality v té které společnosti). Na definici pojmu „politická strana“ však nepanuje obecná shoda. Lze hovořit pouze o typických znacích (charakteristikách) politických stran. Pak platí, že:

Politickými stranami se rozumí organizovaná a dobrovolná sdružení většího počtu osob, která se snaží vzájemnou konkurencí ve volbách získat politickou moc, převzít politickou odpovědnost a prosadit svou politickou vůli.

Ve výše uvedeném chápání je významným prvkem dobrovolnost členství: v podmínkách zastupitelské demokracie občan není povinen (nucen) mít nějakou stranickou příslušnost (a zpravidla jí také nemá).

V politických stranách se tedy sdružují pouze ti občané, kteří jsou ochotni angažovat se „více“ než ostatní a současně jsou připraveni zastávat stranou získané politické funkce (ať již na úrovni komunální (obecní), regionální nebo celostátní, popřípadě vnitrostranické).

Počátky „politických stran“ ve shora uvedeném smyslu lze spojovat s procesy nastavenými Francouzskou (buržoazní) revolucí (1789), jejich rozvoj pak spadá hlavně do 2. poloviny 19. až 20. století. V určitých obdobích vznikaly v Evropě politické strany stejného zaměření a podobnou (analogickou) organizační strukturou (např. po roce 1848 „socialistické“, po roce 1917 „komunistické“, v 80. letech 20. století „ekologické“ apod.). Jejich výsledná podoba v určitém státě však vždy závisela (a závisí) na historických podmínkách, tradicích apod.

Typy (typologie) politických stran

Typy (typologie) politických stran souvisí s procesem jejich konstituování (utváření, formování) a vývoje. Politické strany lze členit podle různých kritérií (hledisek). Těmi jsou nejčastěji (1) místo v politickém spektru na pravici a levici, (2) charakter členství v těchto stranách nebo (3) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů).

1) levice a pravice

Rozdělní stran na pravici a levici pochází z Francie 18. století, kde v tehdejším parlamentu seděli zástupci šlechty napravo od předsedajícího, zatímco zástupci demokratické části nalevo. V současné době je dělení na levici a pravici založeno spíše ekonomicky, tedy, je vyjádřením různého přístupu stran ke tvorbě bohatství a jeho rozdělování ve společnosti. Přestože je uvedené rozdělení považováno za překonané, používá se, hlavně pro svou jednoduchost, nejčastěji.

Tradiční rysy levice a pravice

levice pravice
priority
sociální politika,
sociální jistoty výroba, umožnění
podnikatelské aktivity

stát
sociálně odpovědný silný stát minimalizace kompetencí státu

spravedlnost
rozdělovací vyrovnávací

rovnost
výsledků příležitostí

svoboda
reálná formální

demokracie
zastupitelská, důraz na přímou demokracii zastupitelská

člověk
kolektiv jednotlivec

stát a společnost
tendence ke splynutí důsledné oddělení

společenský vývoj
rychlá změna: revoluce nebo reforma postupný vývoj: evoluce

stát a ekonomie, regulace trhu
státní ochranářství, regulace liberalizace

ekonomické priority
snížení nezaměstnanosti snížení inflace

V systému více než dvou politických stran by však bylo užívání pojmů levice a pravice zjednodušující. Levo-pravá osa představuje kontinuum, kde můžeme říci, že některá strana je více levicová nebo více pravicová než jiná. Uprostřed tohoto spektra se nachází centristická strana (strana středu), kterou lze jednoduše definovat jako stranu mezi levicí a pravicí. Její výhodou je, že může uzavřít koalici s levicovou i pravicovou stranou (má tzv. vysoký koaliční potenciál), aniž by přitom zklamala své voliče (například liberální FDP ve Spolkové republice Německo nebo v minulosti Liberálně demokratická strana ve Velké Británii).

Politické členění na levici a pravici nemusí být výstižné v mezinárodním měřítku: například politické spektrum ve Spojených státech amerických je celé posunuto více vpravo než ve Spolkové republice Německo nebo v České republice, kdy kritériem může být postoj politických stran k velikosti daňového zatížení nebo k rozsahu výdajů státu na sociální dávky apod.

Ty strany, které se vyskytují na levém či pravém okraji politického spektra a které současně usilují destruovat (zlikvidovat) politický systém volné soutěže, ve kterém působí, se nazývají strany antisystémové, respektive extrémistické, to pokud usilují o potlačení práv menšin (má např. antisemitské rysy). Obecně lze říci, že tyto strany jednají v rozporu s ústavou toho kterého státu. Mezi tyto strany patří nejčastěji strany komunistické (v levé části spektra) nebo fašistické (v pravé části spektra).

Dnes však výše uvedené antisystémové či extremistické politické strany neartikulují (nevyjadřují, neformulují) své požadavky tak silně jako v minulosti a od mnoha metod politického boje upustily. Přesto, především v evropských státech, existuje možnost politickou stranu rozpustit (v České republice takový návrh podává vláda, v případě nečinnosti vlády president republiky, u Nejvyššího soudu České republiky; příslušná strana ještě může požádat Ústavní soud České republiky o přezkum ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu). V liberálním prostředí (jako například ve Spojených státech amerických) se otázka politického extremismu řeší spontánně: společnost, politické strany, média, sociální skupiny i jednotlivci jsou zde dostatečně silní, aby extrémy rozmělnili. V tomto smyslu může být přístup v Evropě považován za slabost. Minulá selhání občanů bránit demokracii před fašismem a komunismem však zakládají oprávněnost takového zásahu.

2) charakter členství

a) strany masové: jedná se především o západní demokratické politické strany, které se ucházejí o členy skrze třídní struktury a v nejvyšší možné míře; členství je otevřené každému; každý také může dobrovolně vystoupit;

b) strany kádrové: jde o ty komunistické strany, které se vyskytovaly (vyskytují) v komunistických totalitních režimech; jsou silně centralizované; strana si své členy – kádry většinou sama shora vytypovává a zajišťuje si jejich loajalitu (např. výměnou za lepší pozici v zaměstnání);

c) strany oddaných: v minulosti se jednalo po strany fašistického (nacistického) typu, dnes se strany tohoto charakteru vyskytují v některých rozvojových zemích; jde o strany soustředěné kolem osoby jednoho vůdce, kterého oddaně (fanaticky) podporují jeho stoupenci.

2) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů)

a) strany ideologicky úzké: jedná se o strany úzké ideologické, resp. světonázorové orientace (Weltanschaung, world view), které oslovují jen úzkou skupinu voličů, např. katolické strany katolíky, agrární strany zemědělce a farmáře, marxistické strany dělníky apod. Tyto strany byly typické před 2. světovou válkou, ale vyskytují se dodnes (např. Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků)

b) „catch-all“ strany: strany, které usilují o podporu všech částí společnosti, které oslovují všechny sociální skupiny: dělníky i obchodníky, katolíky i protestanty; většinou se jedná o vládní, resp. dominantní strany (například Labouristická strana ve Velké Británii nebo SPD či CDU ve Spolkové republice Německo)

Systémy politických stran

Pojmem systém politických stran se rozumí souhrn všech (relevantních, tj. „majících co říci“) politických stran v jednom politickém systému a jejich vztahy (ať již na úrovni spolupráce (kooperace) nebo konkurence).

Podobně jako v případě typologie politických stran existuje celá řada kritérií (hledisek), podle nichž by bylo možno jednotlivé systémy definovat. Převažujícím hlediskem je hledisko počtu politicky relevantních stran. Na jeho základě rozlišujeme:

1) systém jedné strany

Jedná se o situaci, kdy jedna politická strana disponuje prakticky neomezenou politickou mocí, konkurence politických stran (tedy i názorová pluralita) je vyloučena, volby (pokud se vůbec konají), jsou pouze formální s předem daným vítězem. Jako takový je uvedený systém neslučitelný s demokratickou formou vlády. Je sporné, zda lze v tomto případě vůbec hovořit o nějakém stranicko-politickém systému.

2) systém dvou politických stran

Tento systém spočívá v tom, že dvě bipolárně vytvořené politické strany si navzájem konkurují ve volbách a střídají se u vlády. Tu pak vykonávají samostatně bez uzavírání koalice (účelového dočasného spojení dvou a více politických stran s příbuzným politickým programem). Tento systém sice nevylučuje existenci jiných politických stran, nicméně ty nejsou skutečnými soupeři dvou hlavních stran. Hlavními výhodami tohoto systému jsou stabilita vlády a možnost zásadní změny vlády, nevýhodou pak téměř nulové šance malých stran (tedy i menšinových názorů) uspět ve volbách. Příkladem jsou zejména Velká Británie (labouristická x konzervativní strana) a Spojené státy americké (demokratická x republikánská strana).

3) systém více politických stran

Tento systém bývá ještě vnitřně členěn na ohraničeně (umírněně) pluralistický (tři až pět stran) a extrémně pluralistický (šest a více stran). V těchto systémech je prakticky vyloučeno, aby jedna politická strana získala potřebnou většinu pro sestavení vlády. Z tohoto důvodu jsou často nuceny vytvářet koalice. V ohraničeně (umírněně) pluralistickém stranicko-politickém systému se zpravidla v rámci koalic vytváří určitá bipolarita a takový systém pak vykazuje poměrně značnou míru stability (například Spolková republika Německo). Naproti tomu extrémně pluralistický systém je velmi polarizovaný a vládní většina značně nestabilní (například Itálie).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 4) DĚLBA STÁTNÍ MOCI

2010-07-19T02:56:00.000-07:00

4) DĚLBA STÁTNÍ MOCI

Rozdělení státní moci

Aby se zabránilo koncentraci (soustředění) státní moci v rukou jedné osoby nebo orgánu, je ve většině států s demokratickým režimem vlády (státní moc) rozdělena na několik (na sobě) nezávislých složek. Teoreticky tento princip formuloval francouzský filosof Charles Montesquieu (1689-1755) ve spise „O duchu zákonů“, kde hovoří o oddělení státní moci na zákonodárnou (legislativa), výkonnou (exekutiva) a soudní (jurisdikce). V České republice tento systém dělby moci upravuje především Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Moc zákonodárná (legislativa)

Hlava II. Ústavy České republiky definuje dvoukomorový Parlament (tedy Poslaneckou sněmovnu a Senát). Tyto komory jsou voleny na různá funkční období a odlišnými volebními systémy (Poslanecká sněmovna, jíž tvoří 200 poslanců je volena na 4 roky podle zásad poměrného volebního systému; Senát, jejž tvoří 81 senátorů, pak na 6 let (přičemž se každé dva roky volí 1/3, tj. 27 senátorů) a podle zásad většinového volebního systému).

Za přesně vymezených podmínek může Poslaneckou sněmovnu rozpustit prezident republiky. Do doby, než bude opět zvolena, vykonává její pravomoci Senát. V případě smrti nebo abdikace (vzdání se úřadu prezidenta republiky) prezidenta přebírá jeho pravomoci vláda a Poslanecká sněmovna.

Legislativní proces (tj. proces tvorby práva, zde konkrétně zákona) může zahájit (iniciovat) poslanec nebo skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územně správního celku (tj. kraje). Zákonodárnou iniciativu nemá prezident republiky, ani jednotliví senátoři.

Zákon je projednáván nejprve ve výborech Poslanecké sněmovny, poté Sněmovnou jako celkem. K jeho schválení je potřebná nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) poslanců a poté nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) senátorů. Jedná-li se o zákon ústavní, pak se jedná o 3/5 většinu všech poslanců (121) a 3/5 většinu přítomných senátorů.

Je-li návrh zákona zamítnut Senátem (či vrácen (vetován) prezidentem republiky) počet hlasů pro přijetí návrhu se určuje z nadpoloviční většiny všech členů Sněmovny (tj. 101 poslanců).

Moc výkonná (exekutiva)

Hlava III. Ústavy České republiky upravuje moc výkonnou (exekutivu), která je tvořena vládou a prezidentem republiky. Vrcholným orgánem exekutivy je vláda, která podléhá kontrole Poslanecké sněmovny.

Prezident republiky je volen na společné schůzi obou komor, ale není jimi odvolatelný. Jeho funkční období je pětileté a táž osoba může být do této funkce zvolena nejvýše dvakrát za sebou. Má právo tzv. suspenzivního veta (tj. veta s odkladným účinkem) a pravomoc rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Další pravomoci prezidenta republiky lze rozdělit do dvou skupin: na ty, které vykonává samostatně a na ty, které vyžadují souhlas (v podobě tzv. kontrasignace, tj. spolupodpisu) předsedy vlády. Prezident republiky jmenuje soudce, má právo udělovat milosti a (se souhlasem předsedy vlády) vyhlašovat amnestie apod.

Moc soudní (jurisdikce)

Hlava IV. Ústavy České republiky vymezuje moc soudní, která je tvořena Ústavním soudem a soustavou soudů.

Hlavním úkolem Ústavního soudu (se sídlem v Brně) je dohled nad dodržováním ústavního pořádku České republiky. V jeho kompetenci je zrušení (derogace) zákona či jiných právních předpisů (resp. jejich částí, tj. právních norem), zejména pokud shledá jeho (jejich) rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Soustava soudů je v České republice čtyřstupňová a je tvořena Nejvyšším soudem (se sídlem v Brně), dvěma vrchními soudy (v Praze pro Čechy a v Olomouci pro Moravu), dále soudy krajskými a okresními. K této soustavě náleží také Nejvyšší správní soud.

Územní samospráva

Hlava VII. Ústavy České republiky upravuje územní samosprávu, která je chápána jako dvoustupňová: jejím základem jsou obce (první stupeň) a vyššími celky pak země nebo kraje (druhý stupeň). Význam územní samosprávy spočívá v její relativní právní nezávislosti na státu ve věcech regionálního (místního) významu. Oba stupně územní samosprávy jsou spravovány zastupitelstvem, které je voleno

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 3) DEMOKRATICKÝ STÁT

2010-07-19T02:55:00.000-07:00

3) DEMOKRATICKÝ STÁT

Demokracie přímá a nepřímá

Ve státech s demokratickou formou vlády (demokratickým režimem) o veřejných záležitostech občané rozhodují buďto sami nebo prostřednictvím svých zástupců, volených na určité období. Z tohoto hlediska se tedy demokracie rozlišuje na: přímou a nepřímou (zastupitelskou). V současnosti se přímá demokracie realizuje vzácně (přežívá nejčastěji ve formě referenda, tradičně uplatňovaného ve Švýcarsku nebo ve Spojených státech amerických), převažuje demokracie nepřímá (zastupitelská). Základním předpokladem pro její uplatnění jsou spravedlivé volby.

Demokratické volby

Pojmem volby se v podmínkách zastupitelské demokracie rozumí akt, při kterém volí právoplatní voliči své zástupce (reprezentanty) do určitých funkcí nebo orgánů. Rozlišujeme volby parlamentní (tj. v České republice do Poslanecké sněmovny a do Senátu), prezidentské a komunální (volba poslanců do místních samospráv v obcích).

(Kromě voleb se lze v některých případech setkat také s jinými způsoby určování toho, kdo bude vykonávat funkce nebo zastávat úřady: jmenování (např. vlády prezidentem), rotace (např. předsedající země Evropské unie), losování (zejména v případě rovnosti získaných hlasů), výjimečně též dědictví (např. některých mandátů v Britské Sněmovně lordů).)

Volby se ve státech s demokratickou formou vlády konají podle zásad všeobecného (právo volit mají všichni občané, kteří dosáhli předepsané věkové hranice), rovného (jeden občan = jeden hlas o stejné váze), přímého (volen přímo zástupce, nikoliv volitel zástupce: opak viz volby prezidenta Spojených států amerických) a tajného volebního práva (nesmí být zjistitelné, zda a jak občan volil).

Rozlišuje se zde tzv. aktivní a pasivní volební právo. Aktivní volební právo znamená právo volit (omezeno v podstatě pouze státním občanstvím a dosažením určité věkové hranice). Pasivní volební právo pak znamená právo být do určité funkce zvolen (zde existuje více omezení: vedle státního občanství a věkové hranice také výkon trestu odnětí svobody apod.).

Volební systémy

Volebním systémem se rozumí právním předpisem (Ústavou, resp. příslušným zákonem) stanovený způsob voleb do zastupitelských sborů. Rozlišují se dva základní volební systémy: systém poměrného zastoupení (proporcionální) a systém většinového zastoupení (majoritní).

Podle zásad poměrného volebního systému voliči neodevzdávají hlasy přímo kandidátům (fyzickým osobám), ale volí kandidátní listinu (tedy seznam kandidátů sestavený politickou stranou, hnutím nebo koalicí). Výsledkem voleb jsou poměry počtu hlasů pro jednotlivé politické organizace. Poměr těchto hlasů je následně (podle různých matematických modelů) přepočítán na mandáty (křesla), které obsadí již konkrétní osoby, a sice v pořadí, na jakém byli uvedeni na kandidátní listině. V České republice jsou takto voleni členové Poslanecké sněmovny Parlamentu.

Podle zásad většinového volebního systému se volí přímo kandidáti (fyzické osoby). Vítězem voleb je zde ten, kdo obdržel nadpoloviční (či prostou) většinu hlasů. V České republice jsou takto voleni členové Senátu Parlamentu.

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 2) FORMY STÁTŮ

2010-07-19T02:53:00.000-07:00

2) FORMY STÁTŮ

Formou státu je chápán způsob organizace státní moci a režim jejího fungování.

Organizace státní moci odráží jak účast obyvatel státu na správě veřejných záležitostí (pak se hovoří o formě vlády), tak vztahy mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu (pak se hovoří o učlenění státu). Formy vlády lze dále členit jak podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů, tak podle vztahů orgánů státu k obyvatelstvu.

Formy vlády (podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů):

Co do forem vlády rozlišujeme monarchie, republiky a ostatní (jiné).

Monarchií se rozumí forma státu s panovníkem jako hlavou státu (převážně dědičný titul a doživotní výkon funkce) bez politické odpovědnosti a s osobními privilegii. Panovník (ať už je titulován jakkoliv: král, kníže, vévoda apod.) je současně výlučným nositelem státní suverenity.

Ačkoliv se monarchie může jevit jako archaická („zastaralá“, „zpátečnická“, „reakční“) forma státu, je zřejmé, že v zemích s dlouholetou tradicí (viz monarchie v Evropě) je do politického systému pevně zasazena. Základní dělení pak rozlišuje monarchie konstituční (moc panovníka omezena (vymezena) konstitucí, tj. ústavou) a absolutní.

Ostatní formy státu jsou pak ne-monarchiemi, tedy zejména republikami. V republice je hlavou státu volený orgán (prezident) s omezeným funkčním obdobím, bez osobních privilegií a bez politické odpovědnosti a nositelem státní suverenity je lid. V současnosti je republika převládající formou státu. Lze je dále třídit podle různých hledisek.

Historie však přinesla také jiné, zvláštní typy forem státu, kde nelze hovořit ani o monarchii, ani o republice. Zde se jedná především o fašistická zřízení, kterým je vlastní takzvaný vůdcovský princip.

Formy vlády (podle vztahů orgánů státu a obyvatelstva):

Mnohotvárnost forem státu se promítá do diferenciací (rozdílů) nejen ve formách vlády a učlenění státu, ale také do režimu fungování státní moci (vztahu této moci k obyvatelstvu).
Základní dělení forem vlády podle tohoto hlediska rozlišuje dvě hlavní skupiny:

1) demokratická forma vlády

Původně (starověká řecká polis v 6.-4. století př. n. l.) „vláda lidu“ v tom smyslu, že veškerá státní moc vychází z lidu (občanů). V současnosti chápána jako taková forma vlády, kdy rozhodování o záležitostech státu je založeno na zásadě podřízení menšiny většině za současného zajištění (garance) základních práv a svobod občanů (obyvatelstva).

2) nedemokratická forma vlády (tj. jednovláda nebo samovláda (autokracie) skupin)

hlavními příklady jsou: monokracie / aristokracie (určujícím kritériem je rodový původ)
plutokracie (určujícím kritériem je výše majetku)
oligarchie (určujícím jsou jiná než výše uvedená kritéria)

Učlenění státu:

Podle vztahů mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu se rozlišují státy unitární (jednotné) a složené. Unitární státy jsou dále děleny na centralizované a decentralizované, složené státy pak na federace a reálné unie (konfederace).

Unitární (jednotný) stát tvoří jeden celek s jediným řídícím centrem a jednoduchou strukturou Příkladem je Česká republika.

Složený stát je svazkem dvou (a více) státních celků se složitou organizační strukturou a více řídícími centry.

Podle toho, zda si členské státy složeného státu zachovávají (v rámci tohoto svazku) samostatnost, je složený stát buď federací nebo reálnou unií (konfederací).

Federací se rozumí pevné spojení států (státy sdružené ve federaci nemají suverenitu, nejednají a nevystupují v mezinárodních vztazích samostatně, tj. například neuzavírají smlouvy s jinými státy). Vůči jiným státům je federace pouze jedním státem (jediným subjektem mezinárodního práva). Příkladem jsou Spolková republika Německo a Spojené státy americké.

Reálná unie (konfederace) je volné spojení států (členské státy si zde zachovávají svou suverenitu, v mezinárodních vztazích vystupují samostatně). Příkladem jsou některé státy bývalého SSSR (ve formě Společenství nezávislých států).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 1) STÁT

2010-07-19T02:49:00.000-07:00

OBČANSKÁ VÝCHOVA – ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD

TEORIE STÁTU A PRÁVA

Tematické okruhy:

1) Stát
2) Formy států
3) Demokratický stát
4) Dělba státní moci
5) Politika

1) STÁT

Pojem státu

Stát je (právem institucionalizovaná) forma organizace společnosti, která má na daném území suverénní (nejvyšší) moc nad státním územím i obyvatelstvem.

Z uvedené definice vyplývají tři základní definiční znaky státu:

1) státní moc (tj. schopnost státu prosazovat na svém území obecnou vůli, vyjádřenou v právním řádu, včetně prostředků donucení)

2) státní území (tj. prostor, v němž stát vykonává svou suverénní moc)

území státu zahrnuje: suchozemský povrch uvnitř státních hranic

vnitřní (vnitrozemské) vody (řeky, jezera, přehrady)

pobřežní (teritoriální) vody (užívá se také názvu pobřežní moře, tj. pás mořských vod, který bezprostředně přiléhá k pobřeží a vnitrozemským vodám; jeho šíře se pohybuje obvykle mezi třemi až dvanácti námořními mílemi)

prostor pod i nad (vzdušný prostor státu) suchozemskou i vodní částí státního území (horní hranice vzdušného prostoru je upravena obyčejovým právem: jedná se vzdálenost cca 100-120 kilometrů nad zemským povrchem, což jsou nejnižší oběžné dráhy kolem Země; území pod zemským povrchem je vymezeno v kuželovitém zúžení až do středu Země)

další prostory, upravené ustanoveními mezinárodního práva (území diplomatických misí v zahraničí, paluby lodí a letadel apod.)

3) obyvatelstvo (tj. osoby, které se na území státu nacházejí)

dělí se do tří skupin:
státní občané (též státní příslušníci)
cizinci (státní občané jiného státu)
bezdomovci (osoby, které nemají státní občanství žádného státu) a uprchlíci (osoby, kterým byl poskytnut azyl)

Symboly státu (státní suverenity)

Jedním z projevů státní suverenity je používání státních symbolů. Těmi jsou zpravidla státní vlajka, státní znak a státní hymna.

Ustanovení Článku 14 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, upravuje, že státními symboly České republiky jsou: velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky (prezidentská standarta), státní pečeť a státní hymna (celkem tedy sedm státních symbolů). Vedle právě uvedených jsou významnými, i když neoficiálními symboly české státnosti české korunovační klenoty, zejména pak Svatováclavská koruna ze 14. století.

Podobu státních symbolů České republiky upravuje Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, ve znění pozdějších předpisů (nedílnou část tohoto zákona představuje přílohy s vyobrazením jednotlivých státních symbolů.)

Způsob užívání státních symbolů České republiky upravuje Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Porušení tohoto zákona je chápáno jako správní delikt (přestupek) se sankcí ve formě uložení pokuty až do výše 15 000 Kč.

Funkce státu

Tak jako jsou pro stát charakteristické určité znaky a symboly, jsou pro něj charakteristické také hlavní směry jeho činnosti. Ty jsou označovány jako funkce státu.

Funkce státu lze dělit podle různých hledisek. Nejčastější je dělení na funkce vnitřní a vnější, a dále na materiální a formální.

vnitřní a vnější funkce státu:

funkce vnitřní :zdokonalování ekonomiky (hospodářství) státu a zvyšování její (jeho) výkonnosti
zabezpečování individuálních potřeb příslušníků společnosti
rozvoj národních a kulturních tradic a hodnot
organizace a výstavba veřejného zdravotnictví, školství, umění, kultury, sociální péče, sportu apod.
tvorba a ochrana životního prostředí

funkce vnější:
ochrana státu před napadením
vytváření podmínek mírového soužití a realizace integračních procesů
mezinárodní pomoc a spolupráce (hospodářská, kulturní, politická, sportovní apod.) s jinými státy

materiální a formální funkce státu:

funkce materiální: zabezpečení reprodukce (jak zabezpečení funkce reprodukce mocenských struktur, tak zabezpečení funkce veřejné moci )

funkce formální: vydávání zákonů, uskutečňování státní správy a soudnictví

Vznik státu

V rámci úvah o vzniku (původu) států se rozlišuje prvotní a druhotná tvorba států.

Prvotní tvorba států:

Jedná se o zakládání států vůbec, jde o nejstarší známé státy (doloženy již cca 4 tisíce let př. n. l.). Nejsou přitom známy důvody, které k prvotní tvorbě státu vedly (zpravidla se udává „přirozená lidská společenská povaha“, „obrana společenství proti vnějšímu nepříteli“ nebo „stanovení a ochrana pravidel soužití členů společenství“, popřípadě kombinace uvedeného).

Druhotná tvorba států:

Jedná se o procesy vzniku, změn a zániku (již existujících) států. Důvody druhotné tvorby států jsou různé, nejčastěji k nim dochází válkami a revolucemi (viz rozpad bývalé Jugoslávie). Mírový proces je velmi vzácný (viz rozpad SSSR či rozdělení ČSFR na samostatnou Českou a Slovenskou republiku).

Vztah mezi státem a právem

Řízení společnosti ve většině států zpravidla probíhá prostřednictvím práva.

Zpočátku (ještě před samotnou prvotní tvorbou států) platilo právo nepsané (obyčejové). To se šířilo (tradovalo) se ústně a jednalo se zejména o právo trestní. Později, hlavně v souvislosti s (prvotní i druhotnou) tvorbou států docházelo k tzv. kodifikaci (zapsání) právních předpisů a stanovením, kdo a jakým způsobem může právní normy vytvářet a publikovat.

Systém práva, tedy systém právních norem, které obsahují zákazy, příkazy a dovolení, sice na jednu stranu svobodu (obyvatel) omezuje, na stranu druhou určitou oblast svobod nejen vymezuje, ale díky vynutitelnosti práva státními orgány – také garantuje (zaručuje). Do takto právně vymezené svobody pak nemůže zasahovat žádný subjekt (stát nevyjímaje).

10. Statusové věci podle správního práva

2010-07-14T07:04:00.000-07:00

10. Statusové věci podle správního práva

Věci statusové

Aby mohla být každá osoba identifikována, musí mít jméno, zahrnující osobní jméno a příjmení.
Každý má právo, ale také povinnost užívat jméno zapsané v matrice.
Změnu může povolit, jsou-li k tomu velmi závažné důvody obecní úřad.
Určování jména a příjmení u dětí se řídí podle předpisů rodinného práva. Ochrana jména každé osoby je zajištěna občanským zákoníkem.
Občanům ČR, ale i některým dalším osobám (např. těm, které zde mají trvalý pobyt) je určováno pro statistické a evidenční účely okresním oddělením českého statistického úřadu rodné číslo.
Každý občan, který dosáhl věku 15 let, musí mít občanský průkaz, ten je veřejnou listinou, kterou občan prokazuje svoji totožnost, státní občanství, místo pobytu a jiné právně významné skutečnosti.
Významné postavení k zajišťování statusových věcí sehrávají matriky. Ty jsou vedeny obecnými (městskými) úřady pro stanovený matričný obvod. Jejich účelem je vedení údajů o narození (kniha narození) uzavření manželství (kniha manželství) a úmrtí (kniha úmrtí). Do knihy narození se zapisují všechny děti narozené v daném matričním obvodu (včetně mrtvých a nalezených) bez ohledu na jejich státní příslušnost.
Do knihy manželství se zapisují údaje o uzavření manželství, tedy oznámení snoubenců, jejich rodičů, dohoda o příjmení manželů atd.
Do knihy úmrtí se zapisují údaje o osobách, které v matričním obvodu zemřeli nebo tam byly nalezeny jejich ostatky.
Předpisy o hlášení k pobytu rozlišují pobyt trvalý a přechodný. Trvalý je v místě stálého bydliště občana, zpravidla tam kde má rodinu či zaměstnání. Každý občan může mít u nás pouze jeden trvalý pobyt. Ten je třeba ohlašovat (zpravidla obecnímu úřadu) hlásit do 3 dnů po ubytování. Ohlašovací povinnost mají osoby starší 15 let.
Přechodný pobyt má občan mimo objekt svého trvalého pobytu. Většinou tam, kde se dočasně zdržuje z důvodů pracovních, studijních, rekreačních atd.
Pojem státní občanství se zpravidla chápe jako určitý trvalý vztah občana a státu, jehož obsahem jsou práva a povinnosti stanovené v předpisech ústavního a správního práva a v mezinárodních smlouvách.
Podle ústavy ČR nikdo nesmí být proti své vůli zbaven státního občanství.

Toho se nabývá:
1) narozením
2) osvojením
3) určením otcovství
4) nalezením na území republiky
5) opcí (prohlášením)
6) udělením

Pozbýt může státní občanství ČR ten občan, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem jiného státu. Může tak učinit před naším zastupitelským úřadem v cizině prohlášením, že se vzdává státního občanství ČR. Pozbývá je i ten občan, který na vlastní žádost nabyl cizí občanství, pokud se tak ovšem nestalo v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením.
Každý občan ČR má právo svobodně vycestovat do zahraničí a právo svobodně se opět vrátit do republiky. Jednou z podmínek využití tohoto práva je, že má platný cestovní doklad.
Tím může být cestovní pas, diplomatický pas, služební pas, cestovní průkaz (k jednotlivé cestě, zejména k návratu do republiky), popř. jiný cestovní doklad na základě mezinárodní smlouvy. Vydání cestovního dokladu může být odepřeno jen z důvodů v zákoně přesně uvedených (např. z důvodů trestního stíhání). Rovněž za splnění přesně stanovených podmínek může být cestovní doklad zadržen (např. orgány pasové kontroly) nebo již vydaný odňat (cestovní pas).

Cizinci a uprchlíci

Cizincem je každý, kdo není občanem ČR, může to být občan několika jiných států nebo osoba bez státního občanství. Na území našeho státu může cizinec legálně vstoupit, pobývat zde a po skončení pobytu vycestovat pouze s platným pasem, opatřeným vízem ČR. Vláda stanoví případy, kdy se vízum ke vstupu do naší republiky nevyžaduje.

Cizinec může na území republiky pobývat krátkodobě (do 180 dnů) a to na základě víza uděleného v cizině naším konzulárním úřadem a v Tuzemsku ministerstvem zahraničí. Dlouhodobě může cizinec u nás pobývat po dobu stanovenou v povolení (zpravidla po dobu studia, stáže apod.) nejdéle však 1 rok. K žádosti cizince může být tato doba prodloužena a to opakovaně, nejdéle však zase na 1 rok.

Cizinec může obdržet povolení k trvalému pobytu, jsou-li proto vážné důvody, jako např. odloučení rodiny, svěření dítěte do náhradní rodinné péče, jiné humanitární důvody nebo i zahraničněpolitické zájmy ČR.

Statut (postavení) uprchlíka s nímž je spojeno právo azylu může získat cizinec (zároveň pak jeho manželka a děti nezletilé), který má ve státě jehož je občanem důvodný strach z pronásledování z důvodů rasových, náboženských, národnostních, politického přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Po dobu řízení o žádosti o přiznání postavení uprchlíka je žadatel povinen zdržovat se v uprchlickém táboře a plnit stanovené povinnosti (např. se podrobovat karanténním opatřením).

Pokud ministerstvo vnitra přizná žadateli postavení uprchlíka, vydá mu doklad totožnosti a na žádost i cestovní pas. Uprchlík má pak v zásadě stejné postavení jako občan ČR, kromě volebního práva, branné povinnosti a omezení při výdělečné činnosti a nabývání nemovitého majetku.
Postavení uprchlíka se přiznává na dobu neurčitou, ale může mít v zákonech stanovených případech odňato. Zásadně však nesmí být vydán do státu, kde by byl ohrožen jeho život nebo zdraví z důvodů, pro které lze přiznat postavení uprchlíka.

Přestupky (přestupkové právo)

Protispolečenská jednání, která nedosahují intenzity trestných činů jsou posuzována jako přestupky (podle zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích).
Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně.
K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění. Platí zde opačná zásada než při posuzování odpovědnosti za trestný čin. Přestupkový zákon rozlišuje nedbalost vědomou a nevědomou a úmysl přímý a nepřímý.
Základní formy viny jsou:
1) úmysl
2) nedbalost

Za úmyslné se považuje jednání pachatele, který chtěl porušit zákon. Naproti tomu nedbalý pachatel, buď věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale spoléhal na to, že k tomu nedojde (nedbalost vědomá).
Vědomou nedbalostí je např. vinen řidič, jestliže způsobil havárii porušením předpisů které znal.
Nevědomou nedbalostí je vinen např. zaměstnanec, který způsobil havárii výrobního zařízení, protože si neprostudoval předpisy, které si prostudovat měl a mohl.

Vynětí z působnosti přestupkového zákona

Dopustí-li se některé osoby jednání, které nese znaky přestupku, nelze toto jednání jako přestupek projednávat a těmto osobám uložit sankci. Jde např. o osoby používající diplomatické výsady a imunitu zástupce, vojáky, příslušníky BIS, policisty, příslušníky vězeňské služby a vězně. Přestupky těchto osob se projednávají po.dle zvláštních předpisů.
Odpovědnost za přestupek zaniká a nelze jej projednat, jestliže od jeho spáchání uplynul 1 rok nebo se na něj vztahuje amnestie vyhlášená vládou.
Podstata přestupku spočívá např. v jednání proti pořádku ve státní správě, proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (nezastavení na STOPCE), na úseku dopravy a silničního hospodářství, na úseku podnikání, financí, zdravotnictví, úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, na úseku školství a výchovy mládeže, ochrany životního prostředí, proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a proti majetku atd.
Za přestupek lze uložit sankci a to:
1) napomenutí
2) pokutu
3) zákaz činnosti
4) propadnutí majetku
Výsledkem přestupkového řízení může být i uložení ochranného opatření (nejde o sankci).
Mezi než patří:
1) omezující opatření
2) zabrání věci

ad1) Omezující opatření spočívá v zákazu navštěvovat určená veřejně přístupná místa a místnosti v nichž se prodávají alkoholické nápoje nebo se konají veřejné tělovýchovné, sportovní nebo kulturní podniky. Tato opatření lze uložit jen společně se sankcí za některé vyjmenované přestupky a to na dobu 1 roku.

Výše pokuty v blokovém řízení může činit až 1000 Kč, v příkazním řízení až 4000 Kč.

Přestupek se projedná v řízení podle správního řádu orgánem obce, okresního úřadu nebo jinými správními orgány.
Orgány policie ČR projednávají přestupky spáchané porušením předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Obce a okresní úřady si k projednání přestupků zřizují zvláštní komise.

Proti rozhodnutí o přestupku lze podat odvolání. Některá rozhodnutí o přestupku podléhají přezkumné pravomoci soudu.
Zvláštním druhem řízení o přestupku je blokové řízení. Tak je možno projednat přestupek uložením pokuty (žádné jiné sankce), jestliže je přestupek spolehlivě zjištěn, nestačí domluva pachateli přestupku a ten je navíc ochoten pokutu na místě zaplatit. Pokud jsou všechny tyto podmínky splněny a je v blokovém řízení uložena pokuta, nelze se již proti tomuto rozhodnutí odvolat.

V blokovém řízení mohou ukládat a vybírat pokuty orgány policie, hygienické služby, státního odborného dozoru nad bezpečností práce a dále např. rybářská stráž, myslivecká stráž atd. Pověřené osoby jsou povinny prokázat, že jsou oprávněny ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení.

Dalším zvláštním druhem řízení o přestupcích je příkazní řízení. V něm lze přestupek projednat tehdy, není-li pochybnosti o tom, že obviněný se přestupku skutečně dopustil a věc přitom nebyla vyřízena v blokovém řízení, pak může správní orgán bez dalšího řízení vydat příkaz o uložení napomenutí nebo pokuty. Proti vydanému příkazu lze vydaný příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řádném řízení.

Správní řízení

Řízení neboli proces před správními orgány upravuje zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád). Správní řád upravuje postup v řízení o přestupcích v němž o právech a povinnostech fyzických i právnických osob rozhodují v oblasti státní správy obecní úřady a jiné orgány státní správy, ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy (např. Český báňský úřad, Český úřad bezpečnosti práce atd.). Mezi jiné orgány státní správy patří okresní úřady, úřady práce, vojenské správy, správy sociálního zabezpečení atd.
Ve správním řízení se rovněž rozhoduje o tom, zda byl spáchán přestupek o uložení sankce za něj. Účastníkem řízení je ten, po jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být jednáno nebo jehož práva, chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny (např. původce nějaké škody a ten, jemuž škoda byla způsobena). Účastníkem může být ve svých právech či povinnostech přímo dotčen, dokud se neprokáže opak.

Zahájení řízení

Na návrh účastníka nebo z podnětu správního orgánu. K projednání věci může správní orgán nařídit jednání, které je až na výjimky neveřejné.
Při projednávání věci provádí správní orgán dokazování (listinou, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním).

Správní řád

Správní řád ukládá správnímu orgánu, který rozhoduje o přestupku, rozhodnout bezodkladně. Pro vyřízení věcí, které nejsou jednoduché a nelze je rozhodnout bezodkladně stanoví zákon správnímu orgánu lhůtu 30 dnů a pro rozhodnutí zvlášť složitých případů lhůtu 60 dnů. Překročení těchto lhůtu připouští správní řád jen ve výjimečných případech. O prodloužení lhůty musí správní orgán, který o přestupku rozhoduje, požádat odvolací orgán, popř. orgán, který rozhoduje o rozkladu. O tom, že nemůže rozhodnout ve stanovených lhůtách musí správní orgán uvědomit účastníka řízení.
Výsledkem projednávání věci správním orgánem je správní rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat řádný opravný prostředek jímž je odvolání. Odolání se podává ve lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí.
Správní orgán má možnost autoremedůry = správní orgán, který odvoláním napadené rozhodnutí vydal, může o tomto odvolání sám rozhodnout, jestliže podanému odvolání vyhoví a jestliže se rozhodnutí netýká jiného účastníka řízení než odvolatele, nebo jestliže s tím ostatní účastníci souhlasí.
Pokud správní orgán nerozhodne sám v rámci autoremedůry nebo nejsou-li podmínky pro použití autoremedůry splněny, postoupí věc odvolacímu orgánu. Tím je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený tomu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal.
Proti rozhodnutí, které vydal v 1. stupni Ústřední orgán státní správy (ministerstvo) je řádným opravným prostředkem, který lze podat opět ve lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí. O rozkladu rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy (např. ministerstvo) na základě návrhu jím ustavené zvláštní komise.
Mimořádnými opravnými prostředky, které lze podat proti již pravomocným rozhodnutím správního orgánu zákon připouští:
1) obnovu řízení
2) přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení

Správní rozhodnutí podléhají přezkumu soudem. Výkon správní rozhodnutí (exekuci) provádí buď správní orgán nebo soud.

9. Právo duševního vlastnictví

2010-07-14T07:02:00.000-07:00

9. Právo duševního vlastnictví

Výraz vlastnické právo se používá ve spojitosti s hmotnými věcmi. Není však rozdíl mezi vlastnictvím hmotných věcí a právem k nehmotným produktům duševní práce, které mají majetkovou hodnotu. Vlastnictví k těmto produktům se nazývá právo duševního vlastnictví.
Nejdůležitějšími prameny práva duševního vlastnictví jsou předpisy občanskoprávní a obchodněprávní.

V občanském právu je hlavním pramenem zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Podle tohoto zákona mají autoři děl literárních, vědeckých a uměleckých právo na ochranu svého autorství a na nedotknutelnost svého díla, právo s dílem nakládat a rozhodnout o jeho uveřejnění, udílet souhlas k jeho užití a právo na odměnu za tvůrčí práci. Právo na ochranu autorství je nepřevoditelné, autor může přenést na jinou osobu pouze právo k užití díla. Autorské právo trvá po dobu autorova života a 50 let po jeho smrti, kterou toto právo přechází na autorovi dědice. Za porušení svého práva má autor nárok na přiměřené zadostiučinění (v závažných případech peněžité). Kromě toho se může domáhat také odškodnění, jestliže mu vznikla majetková škoda. V obchodním právu je hlavním pramenem zákon o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. Tyto vztahy se nazývají průmyslové vlastnictví.

Držba

Držba je faktické ovládání věci.
Osoba, která ovládá věc má buď k této věci vlastnické právo anebo držitel věci není jejím vlastníkem.
Jestliže držitel není, ale nakládá s věcí, jako by mu patřila, jeho držba je buď:
1) oprávněná
2) neoprávněná

ad1) Oprávněný držitel se domnívá, že mu věc po právu patří, např. proto, že jí koupil a neví, že prodávající nebyl jejím vlastníkem (např. koupil kradené kolo nebo nepravý dědic neví, že měl dědit někdo jiný). Oprávněný držitel si může ponechat plody a užitky z věci za dobu oprávněné držby. Při vydání věci vlastníkovi má nárok na náhradu nákladů, které na věc účelně vynaložil.
Oprávněný držitel nabývá k věci vlastnické právo vydržením, tj. dlouhodobou, nepřetržitou, oprávněnou držbou.
U movitých věci je vydržecí doba 3 roky, u nemovitostí 10 let.

ad2) Neoprávněný držitel je osoba, která s ohledem na veškeré okolnosti nemůže přepokládat, že má k věci vlastnické právo, takový držitel, jímž je např. nálezce, je povinen vydat věc vlastníkovi i s plody a užitky a nahradit škodu, jestliže vlastníkovi neoprávněnou držbou nějaká vznikla.

Věcná práva k cizím věcem

1) Věcná břemena
(Někdo je vlastníkem nějaké věci, ale má nějakou povinnost vůči té věci).
Věcná břemena omezují vlastníka nemovitosti ve prospěch někoho jiného tak, že vlastník je povinen něco strpět (např. cestu přes svůj pozemek), nebo něco konat (např. pečovat o pramen a studnu na svém pozemku.

Právo odpovídající věcnému břemenu může být spojeno buď s vlastnictvím určité nemovitosti (např. s vlastnictvím pozemku, který jinak není přístupný je spojeno právo cesty přes sousední pozemek) nebo může toto právo patřit určité osobě (např. původní vlastníci mají právo doživotního bezplatného bydlení v prodaném domě).

Věcná břemena vznikají většinou písemnými smlouvami nebo v dědickém řízení.
Právo odpovídající věcnému břemenu lze získat také vydržením, smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti.
Věcná břemena zanikají písemnými smlouvami, rozhodnutími příslušných orgánů (např. soudů) nebo ze zákona.
Věcné břemeno zaniká také tehdy, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo nemovitosti.
Patří-li právo vyplívající z věcného břemene určité osobě, věcné břemeno zaniká nejpozději smrtí.
K právní účinnosti vzniku a zániku věcných břemen se vyžaduje vklad do katastru.

2) Zástavní právo
Zástava je věc určená k zajištění pohledávky. Zástavní právo umožňuje věřiteli domáhat se uspokojení své pohledávky ze zástavy, jestliže dlužník včas nesplní svůj dluh. Zástavní právo vzniká písemnou smlouvou mezi věřitelem a dlužníkem nebo schválenou dědickou dohodou nebo ze zákona.
Movitá zástava se odevzdává zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě k uschování. Zastavení nemovitosti se nazývá hypotéka. Zástavní právo na nemovitost se vkládá do katastru (zapisuje se k nemovitosti). Zastavená může být nejen hmotná věc, ale i pohledávka, jejímž předmětem je majetková hodnota. Může to být např. pohledávka týkající se zaplacení peněžité částky.

3) Zadržovací právo
Na rozdíl od smlouvy o zástavě, uplatnění zadržovacího práva je jednostranný právní akt.
Věřitel může k zajištění své splatné peněžité pohledávky zadržet movitou věc dlužníka, dokud dlužník nezaplatí nebo dokud neposkytne věřiteli jinou dostatečnou jistotu.
Předmětem zadržovacího práva může být pouze movitá věc, kterou věřitel již má u sebe a byl by jinak povinen ji dlužníkovi vydat např. automechanik má právo zadržet opravené auto, dokud mu zákazník nezaplatí dlužnou částku za opravu.
Nelze zadržovat věc svémocně nebo lstivě dlužníkovi odňatou.
Věřitel je povinen (mechanik) dlužníka neprodleně vyrozumět o zadržení věci a o důvodech. Na základě uplatněného zadržovacího práva má věřitel při výkonu soudního rozhodnutí přednost před jinými věřiteli při uspokojení pohledávky za ceny prodané zadržované věci.

8. Dědické právo

2010-07-14T07:00:00.000-07:00

Dědické právo

Je souhrn právních norem, které upravují přechod majetku zamřelé osoby na její právní nástupce, tzv. dědice.
Dědit mohou osoby fyzické i právnické. Nabytí vlastnictví zděděného majetku potvrzuje soud, který také provádí vypořádání, jestliže se dědici nedohodnou. Vlastnické právo přechází na dědice již dnem smrti zůstavitele, nikoliv až dnem právní moci.
Nedědí-li žádný dědic, připadá pozůstalost státu.
Odúmrť – není žádný dědic

Majetek se dědí buď:
1) ze zákona
2) ze závěti
3) z obou těchto důvodů (část majetku ze zákona a část ze závěti)

Platná závěť (poslední vůle, testament) se zřizuje formou notářského zápisu nebo ji může zůstavitel pořídit sám některým ze způsobů uvedených v zákoně, např. vlastnoručním napsáním a podepsáním.
Jestliže nenabývá dědictví dědic ze závěti, dědí ze zákona příbuzní a blízké osoby, podle stanoveného pořadí dědických skupin.
V první skupině dědí stejným dílem zůstavitelovy děti (manželské i nemanželské) a manžel (manželka). Nedědí-li některé dítě, připadá jeho podíl jeho dětem (vnoučata).
Nedědí-li potomci, dědí ve druhé skupině manžel (manželka), zůstavitelovi rodiče a osoby, které žili se zůstavitelem nejméně podobu 1 roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli na zůstavitele odkázány výživou. Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, ale manžel vždy nejméně polovinu dědictví.
Nedědí-li manžel, ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a osoby spolužijící za stejných podmínek spolužití jak jsou uvedeny ve druhé skupině. Nedědí-li některý ze sourozenců, připadá jeho dědický podíl jeho dětem.
Nedědí-li nikdo z dědiců ve třetí skupině, dědí ve čtvrté poslední skupině stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, připadá dědictví stejným dílem jejich dětem, tj. ve vztahu k zůstaviteli jeho tetám a strýcům.

Potomci jsou tzv. neopomenutelní dědicové. Dědí-li se ze závěti, nezletilí potomci musí dostat alespoň tolik, kolik by dědili ze zákon a zletilí, alespoň polovinu dědického podílu ze zákona.
Kdyby závěť tato práva neopomenutelných dědiců nerespektovala, byla by v této části neplatná. Zůstavitel může své potomky vydědit ze závažných důvodů, které jsou uvedeny v občanském zákoníku (např. to, že potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli pomoc v nemoci nebo stáří, že o něj neprojevuje opravdový zájem nebo že trvale vede nezřízený život).
Se zděděným majetkem přejímají dědicové i zůstavitelovi dluhy. Pouze však do výše ceny zděděného majetku. Dědic může dědictví odmítnout, ale nelze je odmítnout pouze zčásti nebo s výhradami, popř. s podmínkami. Takové prohlášení a odmítnutí dědictví by bylo neplatné. Z důvodu dědické nezpůsobilosti nedědí kdo spáchal úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, členům jeho rodiny nebo jeho rodičům. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel odpustil.

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Dědické právo
35) římské právo dědické – dědická posloupnost civilní a praetorská (hereditas) právní postavení dědice a jeho ochrana v římském právu, postavení spol 1
Právní ochrana dědice 2
36) Posloupnost testamentární I.: základní charakteristika dědění ze závěti, typy a formy testamentu 3
37) Posloupnost testamentární II.: obsah testamentu (prvek obligatorní (povinné – musí být obsaženy) a prvky fakultativní (nemusí je obsahovat pokaždé 4
Zrušení a neplatnost testamentu 5
Články na hledaný výraz "Dědické právo" naleznete na bezuceni.cz

7. Občanské právo závazkové

2010-07-14T06:58:00.000-07:00

Občanské právo závazkové

Závazkové právní vztahy mezi věřiteli a dlužníky mají rozmanitý obsah, v právní teorii se všechny možnosti jejich obsahu mohou vyjádřit těmito výrazy:
a) něco dát (dare), např. při darovací smlouvě
b) něco vykonat (facere), např. podle smlouvy o dílo zhotovit výrobek
c) něco strpět (pati), např. podle nájemní smlouvy užívání pronajaté věci
d) něco nekonat (non facere), např. podle smlouvy o výpůjčce nepřenechat vypůjčenou věc k užívání další osobě

Závazky

Závazky vznikají nejčastěji ze smluv, základem jejich vzniku však mohou být i jiné právní skutečnosti, např. způsobená škoda nebo bezdůvodné obohacení. Bezdůvodným obohacením by bylo kdyby, např. někdo nevrátil zálohu přijatou podle kupní smlouvy byla-li tato smlouva neplatná a koupě se neuskutečnila.
K uzavření smlouvy dochází obvykle tak, že jeden účastník předloží nabídku (ofertu) obsahující náležitosti budoucí smlouvy a smlouva je uzavřena přijetím nabídky (akceptací) druhým účastníkem.
Jednoduchá kupní smlouva má jen 2 podstatné náležitosti:
1) předmět koupě
2) jeho cena

Nabídka prodávajícího, např. v obchodě je vystavěné zboží označené cenami, jehož výběrem kupující nabídku akceptuje.
Společné dluhy dvou nebo více dlužníků a společné pohledávky dvou nebo více věřitelů mohou být buď solidární tj. společné a nerozdílné, kdy každý z dlužníků odpovídá za celý společný, jako by jej měl sám a každý ze solidárních věřitelů může sám požadovat celou společnou pohledávku a nebo je společenství dlužníků či věřitelů podílové.
V tom případě se každého týká jen jeho určený podíl na společném dluhu či společné pohledávce.
Příkladem solidárního dluhu je náhrada škody, způsobí-li několik osob společně škodu odpovídá každý za celou škodu, jako kdyby ji způsobil sám.

Vady věcí

Kdo někomu přenechá věc za úplatu, je odpovědný za její vady (kdo prodává, odpovídá).
V době plnění smlouvy musí mít věc vlastnosti výslovně vymíněné (chtěné) nebo obvyklé a musí být použito na podle povahy a účelu smlouvy nebo podle ujednání.

Rozlišujeme vady:
1) faktické
2) právní

Faktické vady jsou vady na věci a projevují se např. tak, že věc nemůže sloužit svému účelu z důvodu poruchy, např. rozbité okno, auto.
Právní vady se netýkají věci samé, ale spočívají v tom, že třetí osoba uplatňuje na věc nárok, protože převodce porušil její právo např. tím, že věc vyrobil z materiálu patřícího třetí osobě. Převodce odpovídá za vady faktické i právní. Jestliže vadu nelze odstranit a vada neumožňuje užívat věc dohodnutým způsobem, nebo řádně, má nabyvatel věci nárok na zrušení smlouvy. V ostatních případech se reklamace vady řeší budˇslevou z ceny nebo opravou a nebo doplněním toho, co chybí.
Vadu lze vytknout nejpozději do 6měsíců od převzetí věci, pokud zákon nestanoví v některých případech jiné lhůty.

Zánik závazků

Závazky zanikají včasným a řádným plněním.
Mohou však zanikat i jinými způsoby:
1) dohodou
2) nemožností plnění
3) uplynutím doby
4) smrtí dlužníka nebo věřitele
5) započtením
6) výpovědí
7) neuplatněním práva
8) splynutím
9) narovnáním

1) Dohoda mezi věřitelem a dlužníkem o zrušení nesplněného závazku musí mít písemnou formu.

2) Plnění je nemožné zejména tehdy, když zanikne jeho předmět např. se nemůže uskutečnit pronájem auta, které bylo ukradeno, nebo mezi tím zničeno

3) Uplynutím doby zanikají např. nájmy sjednané na určitou dobu

4) Smrtí dlužníka zaniká jen takový dluh, který měl dlužník splnit osobně (např. vytvořit umělecké dílo) a smrtí věřitele jen taková jeho pohledávka, která se týkala výlučně jeho osoby (např. smlouva o kosmetické operaci). Ostatní dluhy a pohledávky smrtí dlužníků a věřitelů nezanikají, přecházejí na dědice.

5) Započtení, neboli kompenzace se uskutečňuje mezi účastníky, kteří mají vzájemné splatné pohledávky stejného druhu (např. obě jsou peněžní) započtením zaniknou do té výše, do které se kryjí, uhradí se pouze rozdíl

6) Výpověď je jednostranný právní úkon, kterým se ukončuje závazek dohodnutý na neurčitou dobu, jehož obsahem je opakovaná nebo nepřetržitá činnost.

7) Neuplatnění práva (propadnutí, prekluze) je zánik závazku v případě, kdy trvání nároku je omezeno lhůtou, v níž nabyl nárok uplatněn prekluzívními lhůtami jsou např. záruční doby. Jejich uplynutím zanikají reklamační nároky. Prodávající už neodpovídá za vady prodaného zboží.

8) Splynutím závazek zaniká, jestliže věřitel a dlužník splynou v jeden subjekt např. sloučením neboli fůzí právnických osob nebo jiným způsobem (děděním) splyne právo a povinnost v jedné osobě.

9) Narovnáním účastníci upravují své sporné právní vztahy, dosavadní závazek tím zaniká je nahrazen novým, který vyplývá z narovnání.

Ochrana osobnosti

Kromě majetkových zájmů zajišťuje občanské právo také ochranu života a zdraví, cti, jména a projevů osobní povahy.
Tato ochrana se poskytuje fyzickým osobám. Bez jejich souhlasu nesmějí být použity a zveřejňovány jejich dokumenty osobní povahy (např. písemnosti, podobizny, obrazové a zvukové záznamy).
Jen pokud to není v rozporu s oprávněnými zájmy osoby mohou být i bez jejich svolení použity tyto dokumenty přiměřeným způsobem pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.
Souhlas také není nutný k její použití k úředním účelům na základě zákona.
Postižená osoba, jejíž práva na ochranu osobnosti bylo porušeno má právo na přiměřené zadostiučinění. Jestliže byla do značné míry snížena její důstojnost nebo vážnost ve společnosti má také právo na peněžitou náhradu, popř. odškodnění, pokud zásahem do práva na ochranu osobnosti vznikla škoda.

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
8. Základní zásady SP
7. Občanské právo závazkové
SYSTÉM PRÁVA
13. Občanskoprávní vztahy
22. Subjektivní práva a povinnosti - Obsah občanskoprávních vztahů
23. Předmět občanskoprávních vztahů
2. ČÁST DRUHÁ - VĚCNÁ PRÁVA 1
5. ČÁST OSMÁ – ZÁVAZKOVÉ PRÁVNÍ VZTAHY 2
Druhy závazkových právních vztahů 3
OBCHODNÍ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY, PODSTATA OBCHODNÍCH ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ
Články na hledaný výraz "Občanské právo" naleznete na bezuceni.cz

6. Vlastnické právo podle občanského zákoníku

2010-07-14T06:57:00.000-07:00

6. Vlastnické právo podle občanského zákoníku, podílové spoluvlastnictví, společné jmění manželů

Občanské právo, věcná práva, vlastnictví

Odvětví občanského práva zahrnuje právní normy uplatňující majetkové vztahy fyzických a právnických osob a vztahy vyplývající z práva fyzických osob na ochranu osobnosti. Z práva na ochranu osobnosti vyplývají např. v některých případech nároky na peněžité náhrady na protiprávní zveřejňování soukromých písemností, podobizen nebo obrazových a zvukových záznamů.
Hlavním pramenem obecního právaje občanský zákoník, po novelizacích zveřejněný pod číslem 47/1992 Sb.
Zákoník je zákon, který obsahuje právní normy celého právního odvětví nebo jeho podstatné části.
V českém právním řádu je v zákonících systematicky uspořádané také právo obchodní a pracovní.

Majetkové vztahy

V občanském zákoníku jsou rozděleny na práva věcná a práva závazková. Kdo má věcné právo, např. právo vlastnické, tomu právní normy zajišťují ochranu užívání věci bez spojitosti s nějakou povinností jiné konkrétní osoby. Všem ostatním osobám je pouze zakázáno zasahovat do výkonu cizího věcného práva.
Závazkové, neboli obligační právo upravuje vztahy v nichž se jedná o práva a povinnosti mezi konkrétními osobami, mezi věřiteli a dlužníky.
Obligace = závazek
V majetkových vztazích se rozlišují věci hmotné a nehmotné.
Majetek osoby mohou tvořit nejen její hmotné věci k nimž má vlastnické právo, ale i majetková práva k nehmotným věcem (např. k vynálezu nebo ke zlepšovacímu návrhu), považovaná za tzv. duševní vlastnictví.
Nehmotné součásti majetku jsou i pohledávky.
Celková hodnota majetku určité osoby se však snižuje o její dluhy. Převyšují-li dluhy hodnotu majetku, je osoba předlužena a je zpravidla platby neschopná neboli insolventní.

Majetek

Hmotné věci se třídí podle různých hledisek, právní význam má zejména rozeznávání věcí movitých a nemovitých a věcí dělitelných a nedělitelných. Věci movité a nemovité se rozlišují podle možnosti jejich přemístění.
Movité lze přemístit beze změny jejich podstaty.
Nemovité věci jsou pozemky, tj. ohraničené části zemského povrchu, stromy a trvalé porosty, budovy a jiné stavby spojené se zemí pevným základem.

Vlastnické právo

Nejvýznamnější věcné právo.
Vlastník má nejvyšší a úplnou moc nad věcí, která je předmětem jeho vlastnického práva. Může svojí věc držet, užívat, sklízet její plody, disponovat s ní a domáhat se vydání své věci na každém, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Lze ho získat zejména smlouvou (např. kupní, darovací, směnnou), děděním, vydržením nebo rozhodnutím státního orgánu.
Nálezem cizí ztracené věci nálezce nenabývá vlastnictví, je povinen vydat věc vlastníkovi, popř. státnímu orgánu. Nálezce má nárok pouze na náhradu nutných výdajů a na nálezné ve výši 10% z ceny nalezené věci.
Vlastnické právo nelze vykonávat libovolně, bez ohledu na práva ostatních osob, je nepřípustné obtěžovat sousedy nadmíru přiměřenou poměrům, např. hlukem, zápachem, prachem, kouřem, odpady nebo stísněním. Vlastník také nesmí nechat svá chovaná zvířata vnikat na sousední pozemky. Zákon sice neukládá všeobecnou povinnost oplocovat pozemky, ale v případě potřeby to vlastníkovi může nařídit soud. Vlastník musí dovolit vstup na svůj pozemek, popř. stavbu, jestliže to vyžaduje údržba a obhospodařování sousedního pozemku nebo stavby. Také je povinen umožnit, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla za náhradu použita jeho věc, např. auto. Stát může proti vůli vlastníka jeho věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit ve veřejném zájmu a za náhradu.
Patří-li věc dvěma nebo více vlastníkům, jejich spoluvlastnictví je buď podílové nebo společné jmění manželů.
V podílovém spoluvlastnictví je velikost podílů mírou, podle které se rozdělují mezi spoluvlastníky jejich práva a povinnosti. Např. spoluvlastníci pronajatého domu v tomto poměru uhrazují náklady a rozdělují si výnosy.
Spoluvlastník může svůj podíl volně převést pouze na blízké osoby, tj. manželka, příbuzné v přímé linii (rodiče – děti) a na sourozence. V jiných případech mají spoluvlastníci překupní právo. Podílové spoluvlastnictví lze zrušit nebo vypořádat buď dohodou nebo rozhodnutím soudu.

Společné jmění manželů

Může existovat pouze mezi manželi ve vztahu k majetku získanému za trvání manželství s výjimkou věcí, které některý z manželů :
- dostal darem
- zdědil
- které slouží k jeho osobní potřebě
- využívá k výkonu své práce (povolání)
- které získal podle předpisů o restituci majetku, jestliže tento vrácený majetek měl ve svém vlastnictví už před uzavřením manželství

Každý z manželů může sám vyřizovat běžné záležitosti týkající se společného majetku v ostatních záležitostech je nutný souhlas obou manželů.
Společné jmění manželů zaniká rozhodnutím soudu jsou-li k tomu závažné důvody. Spravedlivé rozdělení majetku po zrušení společného jmění bývá velmi obtížné. Společné jmění manželů už není jedinou bezvýhradně uplatňovanou formou v uspořádání majetkových vztahů mezi manželi. Za podmínek v občanském zákoníku mají manželé i jiné možnosti.

5. Krajské úřady

2010-06-29T00:35:00.000-07:00

5. Krajské úřady

Kraj

Vyšší územně správní celek, který na svém území pečuje o rozvoj v oblastech sociální péče, dopravy, spojů, výchovy a vzdělání, kulturního rozvoje, rozvoje zdravých životních podmínek, ochrany veřejného pořádku.
V ČR je čtrnáct krajů.
Může vydávat obecně závazné vyhlášky, popř. rada kraje může vydávat nařízení kraje. Zásadní podmínka je, že tyto právní předpisy musí být v souladu se zákony. Právní předpisy krajů se vyhlašují ve Věstníku právních předpisů kraje, který musí být pro každého dostupný ve všech krajských i obecních úřadech v kraji.
Vykonává i státní právu v rozsahu stanoveném právními předpisy, usneseními vlády a směrnicemi. Ústřední správní orgán.

Orgány kraje

Zastupitelstvo
- Má podle počtu obyvatel kraje 45-65 členů volených v komunálních volbách na 4leté funkční období. Je to nejdůležitější orgán kraje. Vydává obecně závazné vyhlášky (OZV) kraje, schvaluje programy kraje, jejich realizaci a kontroluje jejich plnění.
- Schvaluje rozpočet a závěrečný účet kraje, zřizuje a ruší příspěvkové organizace.
- Schvaluje základní dokumenty obchodních společností zakládaných kraje.

Rada
- Výkonný orgán kraje odpovídá za součinnost zastupitelstva.
- Tvoří ji: hejtman, jeho zástupce, další členové vedení zastupitelstva.
- Celkový počet členů rady je stanoven podle počtu občanů na 9-11.

Hejtman
- Musí být občanem ČR.
- Zastupuje město navenek, on i jeho zástupce jsou voleni zastupitelstvem.
- Po předchozím souhlasu ministra vnitra má právo jmenovat ředitele krajského úřadu.
- Vykovává úkoly, kterými ho pověří zastupitelstvo nebo rada.

Krajský úřad

Plní především úkoly svěřené zákonem. Má např. pravomoc ukládat sankce, přezkoumávat některá rozhodnutí okresních úřadů, organizuje kontroly u kontrolních úřadů a předkládá vládě nebo i ministerstvu návrhy na potřebné opatření.
V čele stojí ředitel, jmenovaným hejtmanem jemuž je také ze své činnosti odpovědný. Nesmí být poslancem nebo senátorem parlamentu ČR nebo členem zastupitelstva obce nebo kraje ani nesmí vykonávat funkci v politické straně nebo hnutí (organizován v politické straně však může být). Řídí činnost ostatních pracovníků a určuje jejich pracovní náplň.

Výbory

Jsou iniciativní orgány zastupitelstva, v jejich čele stojí vždy člen zastupitelstva. Plní úkoly, kterými ho zastupitelstvo pověří a jsou mu ze své činnosti odpovědni.
Povinně jsou zřizovány výbory finanční, kontrolní a pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost. Může být zřízen i výbor pro národnostní menšiny.

Komise

Zřizuje jako své iniciativní orgány rada a té je také komise ze své činnosti odpovědna.

Kraje byli zřízeny 1.1.2002.

4. Správní právo

2010-06-29T00:33:00.000-07:00

4. Správní právo

Správní právo, obec

Zahrnuje právní předpisy o výkonné státní moci a veřejné správy, tj. o organizaci a činnosti státního administrativního aparátu a o územní samosprávě.
Státní administrativní aparát tvoří jednak ústřední orgány státní správy, např. ministerstva, jednak orgány místní správy a samosprávy, např. obecní úřady.
Působnost orgánů státního administrativního aparátu (SAA) se týká rozmanitých oblastí života společnosti, které spolu navzájem málo souvisejí, např. veřejného pořádku, zdravotnictví, stavebnictví, sociální péče, péče o životní prostředí atd.
Správní právo je souhrnné velkého počtu různých právních předpisů. Občanům nejbližší úřady veřejné správy jsou obce. Proto je výuka o obcích základní.

Obce

Obec = právnická osoba, vystupuje v právních vztazích samostatně svým jménem a na svoji odpovědnost.
Každá obec má jméno a může mít svůj znak a obecní prapor. Má svůj majetek a finanční zdroje s nimiž samostatně hospodaří podle svého rozpočtu.
Finanční zdroje obce tvoří výnosy z obecního majetku, z obecní podnikatelské činnosti, místní daně a poplatky, podíly na daních odváděných do státního rozpočtu, dotace ze státního rozpočtu, dary, výnosy sbírek, loterií atd.
Celé území ČR se člení na obce. Území každé obce se skládá z vnitřní části určené k bydlení a k zásobě a z vnější části, kterou tvoří pole, louky, lesy, cesty, rybníky apod.
Vnitřní část – intravilán
Vnější část – extravilán
Až na výjimky přísluší každá část státního území k některé obci, která je povinna se o ni starat. Výjimkou jsou např. vojenské prostory.
Podle velikosti se rozlišují obce, města, statutární města a hlavní město.
Zákon o obcích označuje jmenovitě 17 velkých měst jako statutární města (Brna, Ostrava, Olomouc, Liberec, Ústí nad Labem…) jejichž území se může členit na městské obvody nebo části s vlastními samosprávnými orgány.
Obce mohou vytvářet dobrovolné svazy obcí, mohou spolupracovat s obcemi jiných států a být členy mezinárodních sdružení místních orgánů.
V činnosti každé obce se rozlišuje samostatná působnost tj. správa vlastních obecních záležitostí neboli obecní samospráva a přenesená působnost tj. výkon státní správy.

Orgány obce

V rámci samostatné působnosti pečují o hospodářství, sociální a kulturní rozvoj obce, ochranu zdravého životního prostředí a všestranné uspokojování potřeb občanů, při tom nepodléhá žádnému nadřízenému orgánu.
Přenesená působnost je podíl obce na výkonu státní správy. Při této činnosti obce podléhá nadřízeným státním orgánům. Orgány obce např. rozhodují o právech a povinnostech občanů a právnických osob podle zákonů o ochraně zemědělského půdního fondu, o správních poplatcích stavebních řádů atd.
Občany obce jsou všechny fyzické osoby, které mají v obci trvalý pobyt nebo jim bylo uděleno čestné občanství. Zletilí občané jsou oprávněni k účasti na zasedání obecního zastupitelstva, k podávání písemných návrhů orgánům obce a podle zvláštních zákonů k hlasování v místním referendu a k účasti při volbách obecních úřadů.

Orgány obce jsou:
- zastupitelstvo obce (ve městech zastupitelstvo města)
- rada obce (rada města)
- starosta (ve statutárních městech primátor)
- obecní (městský) úřad

Zastupitelstvo obce (ZO)
- je nejvyšším orgánem obce
- podle počtu občanů obce má 5-55 členů volených občany
- rozhoduje o nejdůležitějších záležitostech obce, např. schvaluje její rozpočet a vyúčtování hospodářství
- volí členy rady obce, starostu a jeho zástupce

Rada Obce (RO)
- je výkonným orgánem obce
- má 5-13 členů
- tvoří ji – starosta, jeho zástupce a další radní
- nevolí se v obcích, které mají méně než 15 členů

Starosta
- zastupuje obec navenek, svolává a řídí schůze rady obce a zasedání zastupitelstva obce.

Zástupce starosty
- zastupuje starostu v době jeho nepřítomnosti

Rada obce zřizuje komise jako své iniciativní a kontrolní orgány, vždy musí zřídit komisi finanční a komisi kontrolní.

Obecní úřad (OÚ)
- Tvoří jej starosta, zástupce starosty a zaměstnanci OÚ. Ze zaměstnanců lze zřídit odbory, pro jednotlivé úseky činnosti. Má-li obecní úřad alespoň 2 odbory, tajemník obecního úřadu řídí práci zaměstnanců.

3. Ústavní právo, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod

2010-06-29T00:31:00.000-07:00

3. Ústavní právo, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod

Ústavní právo

Odvětví ústavního práva, tvoří je souhrn právních norem upravující především:
a) formy a druhy moci
b) oblast státní moci
c) rozdělení a výkon státní moci
d) základní práva a povinnosti občanů

Prameny ústavního práva jsou ústavní zákony. Mají největší právní sílu.
Ústava je nejvyšší zákon státu.
Ústavní zákony Ústavu mění a doplňují.
Hlavní prameny ústavního práva ČR jsou:
a) ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava ČR
b) Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.

Ústava ČR

Obsahuje preambuli (úvodní prohlášení) a 113 článků rozdělených do 8 částí nazvaných hlavy, které jsou nadepsány:
1) Základní ustanovení
2) Moc zákonodárná
3) Moc výkonná
4) Moc soudní
5) Nejvyšší kontrolní úřad
6) Česká národní banka
7) Územní samospráva
8) Přechodná a závěrečná ustanovení

Ad 1) Základní ustanovení Ústavy ČR obsahují mimo jiné charakteristiku ČR jako:
a) svrchovaného
b) jednotného
c) demokratického právního státu, v němž lid je zdrojem a vykonavatelem státní moci. Vykonává ji prostřednictvím orgánů státní moci:
a) zákonodárné
b) výkonné
c) soudní

Listina základních práv a svobod

Je součástí ústavního pořádku ČR.
Vznikla na základě Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté a vyhlášené Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
ČR se řadí mezi demokratické právní státy, které nezacházejí se svými občany libovolně, ale respektují přirozená základní lidská práva a svobody.

Patří mezi ně např.:
a) právo na život, nepřípustnost trestu smrti
b) právo na osobní svobodu, takže každý může činit, co nemá zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá
c) svoboda pohybu, pobytu, myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby, což znamená, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu překročení zákona a zákonným způsobem, nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo při jeho náboženských vyznání
d) každý má právo vlastnit majetek, zaručuje se dědění majetku
e) mezi politická práva patří zejména nepřípustnost
f) právo svobodně se sdružovat a podílet se na správě veřejných věcí buď přímo anebo svobodnou volbou svých zástupců
Nikdo nemůže být zbaven proti své vůli státního občanství.

Listina základních práv a svobod také obsahuje práva:
a) hospodářské
b) sociální a kulturní
c) národnostních menšin
d) na soudní a jinou právní ochranu

Hospodářská a sociální práva jsou např. právo na svobodu a volbu povolání, podnikat, sdružovat se zájmových a odborových organizacích, na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, na hmotné zabezpečení při stáří a při nezpůsobilosti k práci, ochranu zdraví, právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
Za kulturní práva se považují např. právo na vzdělání, zákonná ochrana práv k výsledkům tvůrčí dušení činnosti, právo přístupu ke kulturním bohatstvím právo na příznivé životní podmínky.
Občanům tvořícím národnostní menšiny je mimo jiné zamčena možnost sdružovat se v národnostních sdruženích, rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace ve svých mateřských jazycích.
Právo na soudní a jinou právní ochranu spočívá v možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu popř. U jiného státního orgánu. Každý má také právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány.Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jimiž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Listina základních práv a svobod obsahuje celkem 44 článků. Většina z nich je stručná, počítá se s tím, že podrobnosti stanoví jednotlivé zákony.

2. Pojem fyzická a právnická osoba

2010-06-29T00:28:00.000-07:00

2. Pojem fyzická a právnická osoba

Fyzické osoby (lidé)

Mají dvojí právní způsobilost:
1) právní subjektivitu
2) způsobilost k právním úkonům

Právní subjektivita umožňuje jedinci být účastníkem právních vztahů, mít z nich práva a povinnosti, např. mít vlastnické právo.
Právní subjektivita člověka vzniká jeho narozením a zaniká úmrtím nebo prohlášením za mrtvého (soudní cestou), jestliže nezvěstná osoba s největší pravděpodobností již nežije, např. proto, že je pohřešována v souvislosti s havárií letadla, kterou nikdo z účastníků letu nepřežil.
Právní subjektivitu má i počaté dítě, narodí-li se živé, takže i dítě dosud nenarozené už může, např. zdědit majetek a mít jej ve vlastnictví.

Způsobilost k právním úkonům, to jest vlastním jednáním zakládat, měnit a rušit své právní vztahy, nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Na rozdíl od právní subjektivity vzniká v plném rozsahu až zletilostí, tj. dosažením věku 18 let, popř. uzavřením manželství jestliže soud mladistému staršímu než 16 let povolí uzavřít manželství.
Nezletilí jsou způsobilí pouze k právním úkonům přiměřeným rozumové vyspělosti odpovídající jejich věku (např. jsou platné jejich kupní smlouvy o drobných nákupech).
Soud může fyzické osoby ze závažných důvodů (např. pro duševní poruchu) zbavit způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) nebo jejich způsobilost omezit. Za nesvéprávné a nezletilé osoby jednají jejich zákonní zástupci.

Právnické osoby

Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty, složené z lidí a z majetku, které se stejně jako fyzické osoby účastní právnických vztahů.
Právnických osob je mnoho a velmi se od sebe liší svými organizačními strukturami a zaměřením své činnosti.
Podle činnosti lze rozlišit právnické osoby zaměřující se na:
1) podnikání (např. obchodní společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost)
2) právnické osoby, které se uplatňují mimo oblast hospodářského života (např.různé spolky a organizace kulturní, sportovní, zájmové, charitativní…)

Za právnické osoby se považují pouze takové organizační celky, které vznikly zákonným způsobem. Většinou vznikají na základě písemných smluv nebo zakládacích listin zápisem do evidence, tj. do obchodního nebo jiného rejstříku, zanikají po vymazání z této evidence zpravidla po likvidaci.
Právnické osoby jsou při právních úkonech zastupovány osobami fyzickými, které za ně jednají jejich jménem a na jejich účet buď přímo jako jejich orgány nebo nepřímo na základě písemné plné moci jako jejich zástupci.
Také fyzická osoba může být při svých právních úkonech zastupována zplnomocněným zástupcem, např. advokátem.
Právnickou osobou je i stát a jiné samosprávné územní celky (např. obce).

Právní skutečnosti

Právní skutečnosti jsou všechny okolnosti, s nimiž právní normy spojují vznik změny nebo zánik právních vztahů. Jde buď o události ovlivňující právní vztahy samočinně nebo o různá jednání, jimiž se na právní vztahy působí záměrně.
Podle toho se rozlišují právní skutečnosti:
a) objektivní
b) subjektivní

Právní skutečnosti objektivní
Jsou jimi různé události, které vyplývají z přírodních zákonitostí a ovlivňují vztahy (právní) nezávisle na vůli účastníků těchto vztahů, takovou událostí je např. narození dítěte (vzniká právní vztah mezi rodiči a dítětem), úmrtí člověka (zanikají rodinné vztahy, vznikají dědické vztahy), přírodní katastrofa (vzniká povinnost pojišťovny k plnění na základě této pojistné události), uplynutí času (dítě dosáhne zletilosti a končí jeho právní zastupování zákonnými zástupci).

Propadnutí, promlčení a vydržení práva

Uplynutí času je nejdůležitější právní skutečnost, protože se s ním spojují různé důležité právní následky, patří mezi ně:
a) propadnutí
b) promlčení
c) vydržení práva

ad a) Propadnutí
Trvání některých vztahů je omezeno lhůtami. Není-li subjektivní právo uplatněno ve stanovené lhůtě, dochází k jeho propadnutí neboli prekluzi, tím právní vztah zaniká, např. prekluzívními lhůtami jsou omezeny doby trvání nároků zodpovědnosti za vady koupených věcí. Po uplynutí lhůty (záruční doby) nárok už neexistuje. Došlo totiž k zániku práva na bezplatnou opravu.

ad b) Promlčení
Prekluzi se podobá promlčení práva. Uplynutím promlčecí doby však subjektivní právo nezaniká, pouze se oslabuje možnost jeho úspěšného prosazení, např. v majetkoprávním vztahu mezi věřitelem a dlužníkem promlčený dluh existuje stále. Věřitel však nemůže vynutit soudní cestou jeho splnění jestliže dlužník v soudním řízení uplatní námitku promlčení. Obecná promlčecí doba jsou 3 roky.

ad c) Vydržení práva
Při vydržení má uplynutí doby opačný účinek než při prekluzi nebo při promlčení. Nepřetržitým držením věci po stanovenou vydržecí dobu nabývá vlastnické právo tzv. oprávněný držitel. To je osoba, která se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že jí věc po právu patří. Např. nepravý dědic, který neví, že měl dědit někdo jiný.

Právní skutečnosti subjektivní

Jsou jimi právní úkony nebo jiné projevy vůle, jimiž se právní vztahy zakládají, mění nebo ruší záměrně a uvědoměle, např. uzavřením pracovní smlouvy.
Člověk svým jednáním vyvolává vznik, změnu nebo zánik určitých událostí.

Systém práva

Je to obsahové uspořádání právního řádu tak, že se právní předpisy podle obsahu zařazují do příslušných právních odvětví.
Obsahové roztřídění právních předpisů slouží především ke studijním účelům. Podle toho systému se zpracovávají učebnice a studují se jednotlivá právní odvětví.

Přehled a charakteristika nejdůležitějších právních odvětví:
1) Ústavní právo – jsou to ústavní normy o uspořádání a řízení státu, o nejvyšších orgánech státní moci a správy.
2) Správní právo – upravuje organizace a činnost státního administrativního aparátu.
3) Občanské právo – zahrnuje právní normy o majetkových záležitostech fyzických i právnických osob.
4) Obchodní právo – zahrnuje právní normy o podnikatelských a majetkových vztazích.
5) Pracovní právo – souhrn právních norem o pracovních vztazích a o vztazích, které s výkonem práce souvisejí.
6) Rodinné právo – upravuje vztahy mezi manželi, mezi rodiči a dětmi a vztahy při náhradní výchově dětí.
7) Trestní právo – vymezuje, která jednání jsou trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají.
8) Finanční právo – upravuje peněžní záležitosti (velmi rozsáhlé vztahy ke státu).
9) Soudní právo – zahrnuje procesní právo ústavní, občanské, trestní a správní v trestním právu i postup vyšetřování trestných činů před zahájením soudního řízení.
10) Správní soudnictví – je přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem.

Právní teorie

Rozlišujeme právo:
a) veřejné
b) soukromé

ad a) Veřejné právo tvoří právní předpisy vydané v zájmu celé společnosti (např. Ústavní právo, Správní právo, Trestní právo)

ad b) Soukromé právo tvoří předpisy vydané v zájmu jednotlivců (občanské, obchodní, rodinné, pracovní právo)

1. Pojem právo, právní řád a právní předpisy

2010-06-29T00:25:00.000-07:00

1. Pojem právo, právní řád a právní předpisy

Právo a stát

Právo je soubor pravidel (předpisů), podle kterých se organizuje a řídí život lidské společnosti.
Právní předpisy závazně určují, jak se členové organizované pospolitosti mají chovat, aby byl soulad v jejich vzájemných vztazích i v jejich právech a povinnostech ke společenské autoritě, která právní předpisy tvoří a vydává.
Historický vývoj práva dospěl od nepsaných právních obyčejů k soudobé písemné formě právních předpisů až v souvislosti se vznikem států.
Stát je organizační soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany (obyvatelstvo), řídící orgány, administrativní aparát a ozbrojenou moc.
Stát prostřednictvím svých řídích orgánů vydává všeobecně závazná pravidla (předpisy), jimiž usměrňuje chování obyvatelstva, různých organizací, státního administrativního aparátu (státních orgánů). Tato pravidla jsou právem příslušného státu.
Stát svým právem organizuje život na svém území a chrání zájmy jednotlivých obyvatel i celé společnosti.

Právní řád

Právní řád je souhrn všech právních předpisů ve státě. Každý stát má svůj právní řád a vyžaduje jeho dodržování nejen od svých občanů, ale i od cizinců, kteří na území státu se zdržují. Naproti tomu každý je vázán právním řádem svého státu i při pobytu v zahraničí, pokud se tím nedostává do rozporu s právním řádem hostitelského státu.
Stát určuje svými zákony a jinými právními předpisy jak se obyvatelé, organizace a státní orgány mají chovat ve svých vzájemných vztazích.
Zákony a jiné právní předpisy jsou objektivní právo. Objektivní právo tedy všeobecně upravuje společenské vztahy. Subjektivní právo je oprávnění (nárok) účastníka upraveného vztahu zákony a jinými právními předpisy (právního vztahu). Subjektivní právo vyjadřuje míru právní možnosti chování účastníka právního vztahu. Vyjadřuje tedy, co ten, kterého se právní předpis týká může nebo nemůže dělat.
Vztah mezi objektivním a subjektivním právem je vztahem mezi abstraktním a konkrétním pojetím práva.
Objektivní právo je souhrn abstraktních norem seskupených do právních předpisů (např. zákonů). Abstraktní jsou proto, že nejsou adresovány určité, konkrétní osobě, ale blíže neurčenému množství osob.
Naproti tomu subjektivní právo je vydanými právními předpisy (abstraktními), zajištěná moc konkrétní osoby, žádat a vynutit splnění právní povinnosti (např. moc konkrétního pronajímatele vůči svému určitému nájemci neplatícímu řádně nájemné).

Výklad právního řádu

Právní řády soudobých vyspělých států jsou velmi obsáhlé, zahrnují tisíce předpisů. Všechny předpisy však nejsou stejně důležité. Jejich důležitost, neboli právní síla vyplývá z toho, který státní orgán je vydal, a jak se nazývají. Parlamentem odhlasovaný zákon má větší právní sílu, než vyhláška vydaná ministerstvem k provedení některého zákona.
Na základě poznatků o různé právní síle jednotlivých předpisů je založena descendenční, neboli sestupná teorie právního řádu. Podle ní je právní řád uspořádán stupňovitě a můžeme si jej představit jako pyramidu.

Na jejím vrcholu jsou předpisy nejvyšší právní síly:
1) ústava
2) ústavní zákony

Nad nimi mohou být jen ustanovení mezinárodního práva, vyplývající z mezinárodních smluv.
Myšlenky obsažené v ústavě a ústavních zákonech rozvádějí zákony a zákonná opatření navazující na ústavní právní předpisy.
V demokratických státech vydávají všechny tyto základní právní předpisy nejvyšší volené zastupitelské orgány.
V České republice je tímto orgánem Parlament.
Některé zákony jsou tak stručné, že musí být doplněny nižšími podzákonnými předpisy, které podrobně rozvádějí obsah zákonů. Za tím účelem vydává vláda vládní nařízení a její členové (ministři) vydávají vyhlášky. Obdobné nižší předpisy mohou v souladu s ústavou a se zákony vydávat uvnitř státu ve své územní působnosti i obce a jiné územní samosprávné celky.

Přehled právního řádu podle descendenční (sestupné) teorie

Ústava a ústavní zákony předpisy zákonné (základní)
Zákona a zákonná opatření (vydává parlament)
Vládní nařízení předpisy
Vyhlášky ministrů podzákonné
Vyhlášky nižších státních orgánů (např. obcí) (prováděcí)

Jednotnost a vývoj právního řádu

Právní řád každého státu tvoří jednotný myšlenkový a logicky uspořádaný celek, ve kterém všechny právní předpisy spolu souvisejí navazují na sebe a navzájem se doplňují.
Nesmějí mezi nimi být rozpory.
Každý zákon musí být v souladu s ústavou a žádný prováděcí předpis nesmí odporovat zákonu nebo vybočit nad rámec zákona. V pochybnostech přezkoumává vztahy mezi právní předpisy, Ústavní soud, který může zrušit ustanovení odporující právnímu předpisu vyšší právní síly.
Každý právní řád se vyvíjí podle měnících se potřeb státu a jeho občanů. Zařazují se do něj nové právní předpisy a ruší takové, které již nevyhovují současným potřebám.

Dodržování právního řádu

Právní stát je charakterizován tím, že má svůj právní řád, a že občané i státní orgány jej dodržují.
Jeho dodržování je nesnadné, protože je příliš obsáhlý, složitý, nepřehledný a často se mění, aby člověk obstál ve svých právních vztazích, měl by znát alespoň nejpotřebnější základní ustanovení. Nikdo se nemůže naučit celý právní řád, protože jeho obsah mnohonásobně přesahuj kapacitu lidské paměti.
Máme-li problémy v záležitostech jejichž právní úpravu neznáme je nutné umět se orientovat v právních předpisech a případ od případu si vyhledat a prostudovat ta ustanovení, která povedou k pochopení daného případu.

Právní normy

Právní řád se skládá z právních předpisů (zákonů, vyhlášek) a každý předpis se skládá z právních norem.
Právní normy jsou základními jednotkami právního předpisu a celého právního řádu, jako jsou cihly základními jednotkami stavby domu.
Právní norma je závazné pravidlo chování vydané příslušným státním orgánem v předepsané formě (písemné).
Dodržování právní normy je vynutitelné státní mocí (sankcí).

Sankce

Má dvojí účel:
1) preventivní (předcházející)
2) represivní (odvetný)

ad1) Preventivně dodává právní normě větší důraz a závažnost. Měla by působit tak, aby představa možných nepříjemných následků odvracela každého od porušování právní normy.

ad2) Represivně se uplatňují důsledky, když už k porušení normy došlo, má být pokud možno obnoven neboli restituován porušený právní stav.

Vztah mezi právními a morálními normami

Život organizované lidské společnosti se řídí normami různého druhu. Jde o normy právní, náboženské, morální popř. o normy společenského chování. Právní normy jsou z nich nejdůležitější, z toho důvodu, že jsou všeobecně závazné, a že jejich dodržování většinou vynucují státní orgány. Právními normami se upravují pouze společenské vztahy tak důležité, že je nutné v nich poskytovat právní jistotu a ochranu fyzickým i právnickým osobám.
Ve vztazích neupravenými právními normami se jedná většinou podle morálních (etických) norem. I když za porušování morálních norem nikomu nehrozí právní sankce provinilce mohou stihnout za nemorální jednání také závažné důsledky (např. opovržení společnosti, nebo ztráta přátel)

Druhy právních norem

Rozlišují se podle několika třídících hledisek.

Velmi důležité je rozeznávání norem:
1) donucujících
2) podpůrných a to podle jejich závaznosti

ad1) Normy donucující neboli kogentní jsou bezvýhradně závazné a nepřipouštějí odchylky (např. normy ukládající povinnosti účastníkům silniční dopravy)

ad2) Normy podpůrné neboli dispozitivní jsou relativně nezávazné, používají se pouze v případech, kdy si účastníci právního vztahu sami neupraví své právní vztahy jinak, např. je mnoho právních norem pro uzavírání různých smluv (kupních, nájemních…)Tato ustanovení jsou většinou dispozitivní, ponechávají účastníkům možnost, aby si vyjednali obsah smluv odlišně.

Právní předpisy

Právní předpisy tvoří a vydávají státní orgány uzákoněným postupem a v předepsané písemné formě, např. Ústava ČR stanoví, jak se parlament usnáší na zákonech ČR.
Tvorba právních norem se nazývá legislativa.
Neznalost právního předpisu nikoho neomlouvá v situaci, kdy nesplnil nějakou právní povinnost a postihují ho sankce, protože se od každého vyžaduje dodržování právních předpisů, musí být občanům umožněno prostudovat si v právním řádu to, co musejí znát. Za tím účelem vychází Sbírka zákonů ČR, ve které se uveřejňuje Ústava, Ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, důležité vyhlášky, mezinárodní smlouvy a další důležité informace, např. nálezy Ústavního soudu.
Uveřejňované předpisy jsou v každém ročníku Sbírky zákonů číslovány pořadově za sebou kromě čísla názvu a data vydání, v záhlaví je také uvedeno, který státní orgán předpisy vydává. Při citaci se uvádí název předpisu a jeho číslo lomeno rokem vydání, např. zákon o silniční dopravě č. 111/1994 Sb.
Text předpisů je členěn do odstavů označených číslovanými paragrafy. Podle čísel paragrafů se citují ustanovení z obsahu předpisů. Obsah bývá uveden zdůvodněním účelu vydání potom následují jednotlivá ustanovení a v závěru se stanoví, které právní normy nebo celé předpisy se novým předpisem ruší tzv. derogují.
Derogační klauzule = zrušovací ustanovení
Někdy se dosavadní předpis pouze mění a doplňuje, takové změny doplňování se nazývají novelizace právních předpisů.
Poslední věta právního předpisu obsahuje ustanovení o účinnosti. Zní např. Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2001.
Do Sbírky zákonů ČR mohou občané nahlížet a pořizovat si z ní výpisy u státních orgánů, např. obecních úřadů. K usnadnění orientace je u každého ukončeného ročníku sbírky zákonů pořadový seznam uveřejněných předpisů a věcný rejstřík.

Platnost, účinnost a působnost právních předpisů

Právní předpis je platný ode dne vydání, datum platnosti je uvedeno v záhlaví (datum vydání = platnost).
Platnost znamená, že předpis byl vytvořen předepsaným způsobem příslušným státním orgánem a stal se součástí právního řádu. V poslední větě se uvádí kdy nový předpis nabývá účinnosti.
Účinnost znamená povinnost předpisem se řídit, dodržovat jej. V některých právních předpisech je uvedeno, že nabývají účinnosti dnem vyhlášení. V takových případech se datum účinnosti shoduje s datem platnosti.
Častěji však účinnost nastává později, protože je nutné vyhradit přiměřenou dobu nastudování předpisu a v organizačních přípravách na jeho uvedení do praxe.

Právní vztahy

Právní vztahy jsou společenské vztahy upravené právními normami. V organizované lidské společnosti každého provází po celý život spleť rozmanitých právních vztahů. Jedinec vstupuje do právních vztahů rodinných, pracovních, daňových a mnohých jiných. Uzavírá mnoho různých smluv, při nichž často jde o zařizování pouze krátkodobých záležitostí (např. smlouvy kupní, přepravní atd.)

9) Veřejná správa - Státní suverenita

2010-03-26T06:04:00.000-07:00

- vztah legitimity a legality
- státní suverenita
- formy státu, třídění z hlediska horizontální a vertikální dělby moci

Základní kritéria v třídění moderního státu spočívají v rozlišování forem státu dle státního uspořádání, zejména dle míry participace občanů. Základní členění:
• Monarchie: klasická forma monarchie – výlučný nositel státní suverenity je panovník; rozdíly mezi jednotlivými monarchiemi: z historického hlediska stavovská (stavy, v dokumentech ústavního významu), absolutistická – monarcha soustřeďuje veškerou moc – soudní, zákonodárnou i výkonnou. Moderní monarchie = konstituční, event. parlamentní; skutečná moc je v rukou exekutivy, ke svému působení potřebuje důvěru parlamentu. Moderní monarchie nemá rozdíl oproti parlamentní demokracii v podmínkách republiky. Parlamentní republika má hlavu státu volenou – jediný rozdíl s parlamentními monarchiemi. V parlamentních monarchiích může být rozdíl v postavení panovníka: monarcha je ryze symbolická hlava státu (Švédsko) X hlava státu funguje – dle ústavy – fakticky, má důležitou roli při uplatňování parlamentní demokracie.

• Republika

Při hodnocení státních forem vzniká problém vztahu psané a faktické ústavy. Při klasifikaci je nutné přihlédnout k míře realizace ústavního státu. Z tohoto hlediska lze rozdělit základní systémy:

a) liberálně demokratický (presidentská, parlamentní monarchie, parlamentní demokracie): základní principy jsou jednoznačné:
• pluralistický politický systém (více politických stran soutěžících o moc)

• soutěž o politickou moc je svobodná, otevřená, založena na etablovaných a akceschopných formách (= soutěž probíhající dle určitých zažitých stabilních procedurálních postupů)

• přístup a výběr na politicko-mocenská místa jsou otevřené (princip vlády na čas)

• základní práva a svobody jsou uznávána a chráněna – nezávislost hromadných sdělovacích prostředků na vládě

• forma vlády se zakládá na dělbě moci a na vzájemné kontrole mocenských tříd

• uznává se a uskutečňuje právní stát, každému je dovoleno vše, co zákon nezakazuje, orgánům státní moci je dovoleno jen co umožňuje zákon

• nátlakové skupiny mohou působit a ovlivňovat vládní rozhodnutí (odbory a ostatní organizace nejsou podrobeny zvláštní kontrole)

• politický a vládní systém udržuje sociální smír, preferuje se reformní postup společenského vývoje (řešení konfliktů – např. etnické)

b) totalitní systém (fašistické a komunistické diktatury): jde o monolitní politický systém jediné strany, nepřípustnost opozice a potlačování opozičních projevů. v ústavě může být zakotven tzv. vůdcovský princip.
• právně se stvrzuje jediná oficiální ideologie (ve školách, hromadných sdělovacích prostředcích) s potlačováním plurality

• podřízenost státních orgánů a státního aparátu řídícímu orgánu vládnoucí strany; uplatňuje se princip jednotné státní moci, projevy dělby moci se nepřipouštějí. V ústavě: nezávislost soudů, ale prakticky i soudní rozhodování je ovlivněno vládnoucí politickou stranou

• etatizace ekonomiky = zestátní vlastnických vztahů, direktivní řízení

• hromadné sdělovací prostředky pod přímou kontrolou vládnoucí strany

• na třídním – rasovém – ideologickém základě se uplatňuje teror (výjimečné tresty – konfiskace majetku, nucené práce: systém represe)
• stranické ozbrojené formace

c) autoritativní autokracie: modernizující se režimy třetího světa
• struktura politického systému

• váha ozbrojených sil – velmi významná až rozhodující politická síla

• omezení soutěže politických stran zejména v islámských zemích – výrazná úloha státní ideologie

• nedostatečná ochrana lidských práv a občanských svobod

• narušení nezávislosti soudů

FORMY

1. konzervativní: Saudská Arábie, Nepál

2. konzervativní diktatury: dominantní osoba – vůdce: Paraguay

3. teokracie: dominuje náboženská ideologie usilující o masovou podporu: Irák, Pákistán

4. fasádní liberální demokracie: volby s politickou soutěží, ale s omezenými občanskými svobodami: Mexiko, Jižní Afrika

5. vojenské státní režimy: různé modality:
a) přímá vojenská vláda, armáda získala moc pučem, neexistují volby, většinou výrazný projev
politické nestability: africké země
b) kombinace občansko-vojenského státního režimu: větší politická stabilita, vztah občanské X vojenské moci podléhá častým změnám (Chile, Brazílie, Egypt, Sýrie). Vývoj může tendovat k demokratickým poměrům
c) radikální vojenské státní režimy: vejkontraverznější, přesahují do všech výše uvedených subkategorií (Angola), nesou řadu znaků socialistických totalitních režimů.

STRUKTURA – ROZLIŠENÍ FOREM STÁTU DLE HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ DÉLKY MOCI

HORIZONTÁLNÍ MOC:
3 základní formy vlády:
1. presidentský systém (= systém oddělených mocí)
2. parlamentní systém = součástí zákonodárné a výkonné moci
3. direktiviální systém = v Parlamentu se slučuje zákonodárná a výkonná moc, výbor Parlamentu je vládou a jeho šéf je zároveň presidentem republiky, mění se každý rok (předseda vlády = hlava státu)

Všechny 3 formy mají určité společné rysy. Klíčové postavení mají parlamenty – při výkonu zákonodárné moci. Evropské parlamenty mají neomezenou zákonodárnou kompetenci. Poslanci i senátoři mají svobodný mandát, jsou považováni za reprezentanty lidu, vystupují a hlasují svobodně, nejsou vázáni politickou stranou za kterou byli zvoleni. To nevylučuje koordinaci poslanců v rámci klubu politické strany, ale při projevu svého stanoviska a při hlasování nejsou vázáni příkazem vedení poltické strany, kterou reprezentují.

Soudní moc a její výkon – postavení a pravomoci soudních orgánů jsou téměř totožné, odlišnost je pouze v ústavním soudnictví (= zvláštní soudní orgán ke kontrole soudnictví) v Evropě X v Americe nejvyšší soud = Federální.

Presidentský systém –vláda a její funkční období není vázána na důvěru parlamentu X v parlamentním systému ano. (vláda USA má nenarušitelné funkční období totožné s funkčním obdobím presidenta).

V parlamentním systému vlády je zpravidla kompatibilita členství ve vládě s poslaneckým mandátem (výjimka je Francie): poslanec nebo senátor může být členem vlády (např. v GB člen vlády musí být členem parlamentu). V presidentském systému nemůže být člen kongresu členem vlády.
V parlamentních ústavních systémech má hlava státu ústavní pravomoc rozpustit parlament X v presidentském systému takovou pravomoc president nemá.

HYBRIDNÍ SYSTÉMY:
• Francie – semipresidentský systém = forma která osciluje mezi presidentským a parlamentním systémem (patří také do parlamentní formy vlády – parlament si může vynutit demisi vlády, ale president má větší pravomoci než presidenti v parlamentních republikách).

• direktivní systém se uplatňuje jen ve Švýcarsku – demokratický systém spočívá v tom, že parlament volí presidenta, vláda i president se zodpovídají parlamentu, jde o federální parlament; vláda je výkonný orgán parlamentu, v období volebním je neodvolatelná (Švýcarská ústava stanoví počet členů vlády = 7), uplatňuje se systém velké koalice (zpravidla 3 strany, ve Švýcarsku 4) = velká stabilita široké uplatnění přímé demokracie. Hlavní působení parlamentu na vládu: zákonodárství, státní rozpočet (platí i v parlamentních systémech). Vláda podává každé čtvrtletí zprávu o činnosti – usnesení Parlamentu, doporučení, nikoliv však vyslovení nedůvěry.

VERTIKÁLNÍ MOC

Vertikální forma = rozdělení kompetence a pravomocí na jednotlivých úrovních – centrální, regionální, místní. Z tohoto hlediska rozlišujeme:
1. Unitární stát
2. Federativní stát
3. Konfederaci
4. Jiné formy státního společenství (unie)

UNITÁRNÍ STÁT
Vyznačuje se jednotou státního území, státního občanství, správního řádu. Zpravidla zvláště zdůrazňuje v ústavě nedílnost státu (Francie, ČR, Itálie, Portugalsko, Španělsko). V ústavě Francie je určitým způsobem požadavek na princip jednotnosti státního řízení zdůrazněn, stanovuje se nepřípustnost konat řízení o změně ústavy, dotýká-li se územní celistvosti. Forma unitárního státu nevylučuje širokou regionální autonomii (v Itálii, Španělsku, Portugalsku) – příslušnost ostrovů – autonomie.
Soustava státních orgánů je hierarchicky uspořádána, vnitřní území uspořádání má územně správní ráz, určeno celostátním zákonodárstvím (ve federacích zpravidla je záležitost zákonodárných orgánů členských jednotek).

8) Veřejná správa - ZNAKY PRÁVNÍHO STÁTU

2010-03-26T05:59:00.000-07:00

ZNAKY PRÁVNÍHO STÁTU

1. vázanost státu právem

2. existence určitého okruhu základních práv, svobod, povinností

3. Rovnoprávnost občanů – vztah mezi rovnoprávností a rovností:
a) rovnoprávnost – rovnost v právech a povinnostech, v právním státě je v principu dosažitelná. Rovnoprávnost může za určitých okolností posilovat nerovnost – stejné podmínky i v případě rozdílů, např. příležitostí. Právo reaguje na rozdíly a pokouší se narušit princip rovnoprávnosti z hlediska přiblížení k principu rovnosti = korekce, Pozitivní diskriminace, např. při poskytnutí určitých práv a výhod někomu, kdo je v postavení, které jej znevýhodňuje (menšina, sociálně slabší, může se jednat i o nerovnost z hlediska biologického). Nejméně konfliktně je vnímána pozitivní diskriminace týkající se biologické nerovnosti (invalidé), obtížněji jsou přijímány korekce nerovností sociálních (skupiny obyvatelstva, které mají problém vyrovnat se s požadavky společnosti, menšiny). Pozitivní diskriminace by neměla narušit princip rovnoprávnosti – konkrétní zvážení podmínek v určitém případě.
Negativní diskriminace = prohlubování přirozené nerovnosti, je zásadně neslučitelné s právním státem. Odchylka od rovnoprávnosti je povolena v právním státě pouze pokud se stát snaží přiblížit se principu rovnosti.

b) rovnost není pojem právní, jako taková není lidskou společností dosažitelná. Právo může zabezpečit rovnoprávnost, nikoliv rovnost.

Výsady, imunity, zvláštní povinnosti
jde o další korekci rovnoprávnosti, nesouvisí se vztahem rovnoprávnosti a rovnosti, ale s jinými okolnostmi. Imunita ve smyslu právním = částečné nebo úplné vynětí určitého subjektu z právního řádu dotyčného státu. Tato imunita bývá poskytována za účelem umožnění výkonu určité funkce, nebo povolání, které by bylo jinak velmi ztíženo; imunita se člení na:

a) diplomatická: nejrozsáhlejší, spočívá v úplném vynětí z veřejného práva dotyčného státu a také části soukromého práva za účelem umožnění výkonu práce diplomatických zástupců bez konfliktů ve státě akreditace – založeno na mezinárodních konvencích, Vídeňské úmluvě; není výrazněji zpochybňována.

b) poslanecká – méně rozsáhlá, než diplomatická, týká se pouze odpovědnosti za trestné činy, někde i přestupky. V některých státech je trvalá, jinde omezená na dobu výkonu poslanecké funkce. Důvod vzniku: atmosféra konfliktu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí v 17. – první pol. 19. století – revoluční období – konflikty mezi svrchovaností lidu a absolutní mocí panovníka; v důsledku toho potřebovali zákonodárci ochranu (mezi mocí zákonodárnou a výkonnou vždy existuje určité napětí, dnes povaha konfliktu mezi vládou a opozicí). Rozsah této imunity: v ČR formulována jako trvala a v širším pojetí (= včetně přestupků). Není ale imunitou absolutní, vždy je podmíněna možností zákonodárného sboru vydat poslance k trestnímu řízení.

c) Poslanecké imunitě jsou příbuzné některé imunity speciální: hlavy státu, ústavních soudců, příp. i jiných soudců.
Výsady, privilegia znamenají poskytnutí určitého práva, které nemají jiné subjekty, nikoliv však vyjmutí z právního řádu. Jsou spojeny s výkonem určité funkce; nároky na zvláštní ochranu, bez které by byl její majitel vydán určitým útokům.
Rubem výsad příslušníků určitého povolání, funkce jsou zvláštní povinnosti nebo omezení určitých práv, včetně práv základních. To souvisí s výkonem práce soudců, policistů, státní správa, lékaři – 1. pomoc atd. Omezení spočívají nejčastěji v omezení práva na stávku možnost podnikání; dříve časté omezení volebního práva, dnes již není obvyklé.
Omezení rovnoprávnosti je vždy podmíněno výkonem určité funkce nebo povolání, v právním státě přípustné je v rozsahu, který umožňuje výkon této funkce či povolání. Musí se vztahovat na všechny nositele dané profese nebo povolání stejně.
Základní princip rovnoprávnosti je zajištěn tam, kde je zmíněn přímo v Ústavě, v ústavním pořádku; platí i v ostatních případech, ale pokud není povaha rovnoprávnosti výsledkem vyjmenovaném v ústavním zákoně, lze ji uplatnit jako důvod k nepřijetí či přijetí určitých opaření.

Další znaky právního státu souvisí s hierarchií právních aktů: právní stát předpokládá rozlišení aktů zákonodárné a výkonné moci. Zákony zákonodárné moc mají nadřízené postavení nad zákony výkonné moci (především v kontinentálním právu). z hlediska vstupu běžných zákonů a ústavy se uznává tzv. rigidní ústava = je měnitelná obtížněji, než obyčejný zákon (opakem je flexibilní).
Normy nadústavní, z hlediska právní státu neměnitelné: existují pouze podmíněně, neměnitelnost ústavních ustanovení, která vyjadřují základ demokratického zřízení a nejzákladnější práva a svobody – přesahuje meze platného práva, souvisí s právem přirozeným.
Praktická povaha: v některých státech existuje “právo na odpor” – vlastní nebo cizí státní moc na určitém území porušuje hromadně základní práva; toto právo je formulováno jen v některých zemích.

Vztah zákona a mezinárodních smluv: z hlediska hierarchie právních aktů se považují mezinárodní úmluvy o lidských právech za privilegované = mají přednost před zákonem, ústava neurčuje, zda jsou na úrovni ústavního zákona, ale praxe taková je. Úmluvy o mezinárodních právech mají dokonce postavení privilegované před ústavou, kterou lze změnit spíše, než mezinárodní úmluvu.

Hierarchie podzákonných právních předpisů není bezpodmínečným požadavkem právního státu; výstavba právního řádu. Nařízení vlády mají přednost před vyhláškou ministerstev, ale není to nezbytné; současný český právní řád nezná takové členění. Pokud je to nutné z hlediska právního, je hierarchie stanovena.

Dělba moci patří mezi základní znak právního státu. Znamená vymezení určitého prostoru pro zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. touto dělbou moci je omezeno také delegované zákonodárství. V souladu s principem zákonodárné dělby moci je používání blanketních norem = odkazy na bližší úpravu právní moci pod předpisem bez uvedení přímo příslušného práva a povinnosti.

Narušení ve vztahu k moci soudní: pokud je narušená nezávislost soudů nebo pokud si soud osvojuje zákonodárnou pravomoc (neplatí pro ústavní soudce); ústavní soud nemůže zákonodárnou úpravy neslučitelnou s ústavou nahradit jinou - novou úpravou, ale Parlament je vázán určitou lhůtou ke změně takového předpisu, pokud lhůta vyprší, zákon pozbude platnosti. Dělba moci je založena na systému vzájemné kontroly moci.

Dalším znakem je nezávislost soudnictví: patří mezi nejdůležitější předpisy právního státu, spočívá v tom,že soudci jsou při rozhodování nezávislí a nesmějí být ovlivňováni pokyny subjektů ani institucemi výkonné moci a peticemi občanů – úkol soudu je rozhodnout, zda určité jednání je v souladu s právem, nevyjadřuje tedy názor většiny. Nezávislost soudců je omezena zákony; soudy se jimi musí řídit. Podzákonné předpisy nemají takovou moc, jako zákony, ale přibližují se k nim. Soud sám posuzuje souladnost příslušných právních předpisů se zákonem; pokud je souladnost, právní předpis může být aplikován.

1. Aplikace podzákonného práva předpisem v konkrétním případě (vyřeší soud sám).

2. Posouzení souladnosti zákona s ústavou – nemůže běžný soud řešit sám – ústavní soud rozhodne, obecný soud dá pouze podnět.

3. rušení právních předpisů: soud nemůže provádět ani v případě podzákonného předpisu.
Existuje činnost soudců na kterou se nevztahuje soudcovská nezávislost – organizační a personální činnost. Nezávislost soudců musí být garantována. Garanci zajišťují kromě ústavního a zákonného zakotvení ještě další mechanismy –jmenování ústavních soudců na velmi dlouhou dobu, nebo na doživotí. Soudci ostatních sudů mohou být také jmenováni na doživotí, ale ne vždy, například až po splnění určité praxe. Soudce nelze zbavit výkonu jeho funkce, leda za podmínky kárného disciplinárního řízení, které provádějí soudci sami (závažné provinění) – není možná běžná odvolatelnost soudců.
Imunita, omezení určitých práv: výkon funkce soudců je zejména spojen se zákazem výkonu jiné výdělečné činnosti kromě práce literární, pedagogické, umělecké – ale stále slučitelné. Postavení soudců musí být náležitě materiálně zajištěné – zabránění úplatkům. Objektivní nestrannost soudců se od nezávislosti liší rozhodnutím soudů z hlediska objektivního zhodnocení, nezaujaté hledisko; prvním předpokladem nestrannosti je nezávislost. Nejzávažnější ohrožení nestrannosti je vydání se vnějšímu či vnitřnímu nátlaku.

Znak státu = existence specializovaných institucionálních záruk fungování právního státu – existence ústavního a správního soudnictví. Ústavní a správní soudnictví umožňuje soudní kontrolu moci zákonodárné (ústavní) a výkonné (správní). V nedemokratických státech existují obecné soudy, ale neexistuje tam správní soudnictví, nebo má omezené kompetence (totéž ústavní soudnictví). Ústavní soudnictví má 2 základní funkce:

1. rozhodovat o souladnosti zákona a ústavy

2. rozhodovat o ústavních stížnostech – žalobách jednotlivých osob na porušených jejich základních práv.
Ústavní soudy mají i další funkce – rozhodování různých kompetenčních sporů mezi orgány státu, ústavní ochrana samosprávy při nerespektování kompetencí;

Základní funkce soudnictví správního je rozhodování ve smyslu přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy – zda je v souladu s právem, či nikoliv. Různá hlediska rozsahu tohoto zkoumání:

1. rozsah aktů veřejné správy, které podléhají přezkoumání (nepodléhá oblast ochrany a bezpečnosti státu)

2. z hlediska funkce správního soudnictví je důležité, zda toto soudnictví pracuje v úplné jurisdikci – právní rozhodnutí lze měnit – posouzení ne jen formální, ale i skutkové stránky

3. postižitelné jsou uskutečněné akty,ale i případ nečinnosti orgánů veřejné správy při povinnosti konání

7) Veřejná správa - Vztah státu a ústavy

2010-03-26T05:56:00.000-07:00

Vztah státu a ústavy:
- Vztah státu a ústavy – úzké sepětí u demokratického moderního státu (v ústavě se objevují základní práva člověka ze starověku).

- Americká ústava vychází z historických pramenů; Virginská deklarace = první deklarace lidských práv a svobod – změny jsou prováděny revoluční a demokratickou cestou, změnu vyžaduje společenská změna.

- Ústava – z právního hlediska – právní forma nejvyšší plenární síly (všechny zákony jsou jí podřízeny, musí být v souladu s ústavou).

- konstitucionalismus = zabudování institucionálních principů do Ústavy – zřízení ústavního soudnictví coby kontrolního orgánu – zajištění dodržování Ústavy.

- funkce ústavy – zakotvení lidských a občanských práv a jejich reálných záruk

- nadpozitivní právo – stojí nad ostatními právy v demokratickém státě; právní klauzule – je nedotknutelné

Základní demokratická právní instituce: principy:
a) princip svrchovanosti lidu – různé formy přímé volby – referenda (existují země, kde je referendum častější, v některých zemí se koná měné)
b) právo dělby moci – marxistické právo – jednota moci
c) právo temporární vlády – vláda je dočasná a její legitimita musí být prověřována v periodicky stanovených volbách
d) princip právního státu
e) právo základních lidských a občanských práv a svobod – z hlediska dějin vývoje – práva 3 generací:
• občanská, politická, osobní práva
• sociální práva (GB, SRN – Výmarská ústava – právo na práci)
• právo na obstojné životní prostředí
f) majoritní princip – minimální počet členů, aby se přijalo platné usnesení
g) pluralitní politický systém

Internacionalizace ústavního práva (v mezinárodním právu, zejm. po 2. svět. válce) – národní ústavní právo je limitováno i mezinárodním právem a také evropským právem

Ústava:
a) federální
b) členských států, kantonů

a) právní
b) faktická (psaná ústava odpovídá realitě)

a) rigidní (tuhá) – dá se obtížně měnit (změna je vázána složitou procedurou; 2/3 většina PS + potvrzení referendem)
b) flexibilní

Ústava historicky vznikla ve středověku, kdy stavové usilovali o omezení moci koruny. Ústava omezuje státní moc vzhledem k jednotlivci, zajišťuje, aby státní moc byla uplatňována demokratickým způsobem, obsahuje základní principy.
Právní ústava = psaný obsah ústavy a ústavních zákonů

Volební principy:
a) majoritní (většinový), je v Ústavě zakotven pro volby do Senátu
b) poměrného zastoupení

Ústava:
- základní demokratická instituce
- základní lidská práva a principy

6) Veřejná správa - UNITÁRNÍ STÁT

2010-03-26T05:50:00.000-07:00

UNITÁRNÍ STÁT

- jednota státního území, občanství a právního řádu
- unitární státy ve svých ústavách zdůrazňují nedílnost státu (např. francouzská ústava – v ústavě se stanoví nepřípustnost zahájení změny ústavy)
- forma unitárního státu nevylučuje širokou regionální autonomii (příslušnost ostrovů)
- soustava státních organizací je hierarchicky uspořádána
- vnitřní územní uspořádání má územně správní řád a je určeno celostátním zákonodárstvím, kdežto ve federacích je územně správní systém záležitostí zákonných orgánů jednotlivých členských států (zemí).

PRÁVNÍ STÁT

= pojem evropské právní kontinentální kultury (v angloamerické tento pojem neexistuje, ale jeho zásady tam přijímají také; funguje tam rule of law = princip panství práva). Pojem právní stát souvisí s pojmy platného a přirozeného práva:

- Platné právo = vydávané státem (pozitivní); v dokumentech obsahujících toto právo - obsah
- Přirozené právo = soubor právních principů, které jsou východiskem pro platné právo. Zdroj přirozeného práva: církevní doktríny; přirozené právo je nadřazené platnému; nelze přesně určit jeho obsah. Přirozené právo reguluje stát při tvorbě platného práva. Omezení přirozeného práva: neurčitost X neznatelnost

- stát má monopol na vydávání státních předpisů = jakékoliv předpisy, které nevydá sám stát musí být vydány alespoň s jeho souhlasem
- vztah přirozeného a pozitivního práva – dualita existovala již v 18. století a byla spojena se snahou osvícenců o omezení moci státu. Osvícenská doktrína byla po revolucích postupně uvedena do práv jednotlivých států. Snížil se rozpor mezi přirozeným a pozitivním právem. Vývoj ve 20. století ukázal, že není vyloučeno zneužití přirozeného práva (Německo 1933-45; po r. 1945 = renesance přirozeného práva, v celém západním světě)
- Pojem právní stát vznikl v 19. století (méně používaný, více až po 2. sv. válce).

Základní znaky právního státu:
1. vázanost státu právem – v době absolutní monarchie – všichni jsou vázáni právem kromě panovníka. zákonodárce může měnit zákon, ale až podle předpisů, které jsou popsány v zákonech k tomu příslušných

2. existence určitého souboru základních práv a svobod – úplně nejzákladnější práva byla uznávána v celém období vývoje společnosti.

Ve vývoji základních práv rozeznáváme 4 generace práv z hlediska časového i z hlediska jejich uznávání. (magna charta libertatum = velká listina svobod).
práva politická (dvě generace základních práv) – prosadila se v průběhu 19. století (před 1. svět. válkou); třetí generace: sociálně ekonomická práva – jsou zakotvena v ústavní rovině různě; po 1. a zejména pro 2. světové válce, jsou zakotvena v běžných zákonech nebo precedentních ustanoveních.
čtvrtá generace: právo na zdravé životní prostředí, právo na informace apod.;
Od 1. ke 4. generaci klesá stupeň jejich elementárnosti, určitosti, stupeň jejich přesného vymezení v dokumentech (Ústava).
Politická práva = svoboda sdružovací, volební apod.
Hospodářská + sociální práva = právo na hmotné zaopatření v případě nemoci
4. generace práv zůstává z části v deklarativní rovině.

Stoupá nutnost rozvedení určitých práv v běžných zákonech:
1. rovina = práva jednoznačně stanovena v zákonodárství a nemohou být omezena (právo na život)

2. rovina = práva jednoznačně stanovena v zákonodárství ale mohou být omezena běžnými zákony (právo sdružovací)

3. rovna = práva vyžadující ke své realizaci zákon (volební právo, většina práv hospodářských a sociálních)

4. rovina = ústavní právo, není určité a není zakotveno v zákonodárství – právo zakládá povinnost státu vést politiku určitým směrem (např. aby se zlepšovalo životní prostředí)

Prostorové rozšiřování = zvětšuje se počet států, které toto právo uznávají. Nakonec se formuluje v mezinárodním právu; právo, které přijímá více států; Obecné mezinárodní právo = závazné pro všechny státy (spisované po 2. svět. válce). Dokumenty mezinárodního práva:
• všeobecná deklarace lidských práv 1948

• mezinárodní pakt o občanských a politických právech

• mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
1. rovnoprávnost
2. existence hierarchie právních předpisů
3. dělba moci ve státě
4. nezávislost soudnictví
5. existence speciálních institucionálních záruk (ústavní a právní soudnictví)
6. existence určitých právních zásad
7. existence určitého společenského prostředí

5) Veřejná správa - VOLEBNÍ SYSTÉM

2010-03-26T05:46:00.000-07:00

VOLEBNÍ SYSTÉM

a) poměrný
b) většinový
c) modifikace volebního systému – u obou předchozích systémů, cílem je zachovat výhody, omezit nedostatky;

poměrného systému má 2 základní modifikace:
1) uzavírací konzule = stanoveno určité procento hlasů, nejčastěji na celostátní úrovni, pokud se tohoto % nedosáhne, nedojde k rozdělení mandátů; v jednotlivých státech se pohybuje okolo 2 - 3 %, max 5 %, výjimečně vyšší.. Koalice se posuzují různě: dle nového zákona o volbách do Poslanecké sněmovny je třeba získat příslušné procento hlasů za každou stranu – člena koalice. Uzavírací konzule mohou být stanoveny v měřítku volebního kraje, nebo kombinace celostátní + volební kraj – 5% hlasů v celostátním nebo 10 % v jednom volebním kraji apod. – umožňuje zastoupení menších stran v regionu.

2) kandidatura nezávislých kandidátů: nezávislý kandidát by těžko dosáhl stanoveného procenta hlasů, snad pouze v případě nezávislých kandidátů. S kandidaturou nezávislých kandidátů počítají země s poměrným zastoupením v místních volbách; v ČR převládají prvky poměrného systému, ve kterém nezáleží na velikosti volebních obvodů ale na počtu mandátů.

Způsob hlasování na kandidátních listinách:
a) listy vázané – volič volí určitou kandidátní listinu, nemůže volit různé kandidáty z listiny, na listině nemůže provést změny. Zvolení je určeno pořadím na příslušné kandidátní listině.

b) listy volné – volič může kandidáty z kandidátních listin vybírat, např. i z několika různých listin = panašování; možnost preferenčních hlasů = volič může označit určitý počet kandidátů na listině, které preferuje, případně spojit preferenční hlas s panašováním. Někdy se používá kombinace volby určité listiny + stanovení kandidátů na jiných listinách (zbylí do počtu) - volená strana (z listiny) pak dostane méně hlasů.

Rozdělování mandátů s poměrným volebním systémem
- ve většině systémů je vítěz jasný – relativní x absolutní většina
- v poměrném systému bývá problém s „volebními zbytky“ – při rozdělování mandátů se počítá

kolikrát je počet mandátů obsažen v počtu odevzdaných hlasů; způsoby rozdělení volebního zbytku, který není úplně dělitelný:
a ) systém největšího průměru: přidělí se straně která dostane největší procento hlasů na 1 mandát

b) systém volebního zbytku: přidělí se straně s největším zbytkem

c) systém volebního dělitele: nejčastější – vytvoří se matice a počet hlasů se postupně dělí (v některých systémech jen lichým číslem. Nejvyšší výsledek dělení určuje která strana dostane určitý mandát. Tento systém je výhodnější pro větší strany - d´Hondtův systém; Imperialiho systém = dělení začíná od čísla většího než 1;současný volební systém v ČR je přechodem od d´Hondtova k Imperialiho systému – začíná číslem 1,42 a pokračuje 2, 3,... Tyto volební systémy podporují větší strany, strana která nezíská alespoň 10 % hlasů nemá šanci na získání mandátu. Náš volební zákon tedy nepotřebuje uzavírací klauzuli, neboť je méně přísná – výjimka spočívá v situaci, kdy určitá strana získá velké množství hlasů v určitém regionu, dosáhne mandátu v obvodu s menším počtem kandidátů, ale nedosáhne 5 % uzavírací klauzule.

VOLBY

1. řádné

2. nové – nastávají pokud nemůže být uznána platnost voleb nebo pokud je zastupitelský sbor rozpuštěn nebo ukončí činnost v průběhu volebního období.

3. doplňovací – nově se obsazuje jeden nebo několik zvolněných mandátů (úmrtí, resignace) a neexistuje institut náhradníka (což je dnes častější)

Není přípustné prodloužení volebního období za normálních okolností (důsledkem by byla ztráta legitimity státu), připouští se v případě mimořádných okolností na nutnou dobu (pohroma v den konání voleb, okupace…)

Většiny: a) prostá = většina z přítomných členů sboru; v ČR předepsaná z obou parlamentů pro schvalování běžných zákonů

b) absolutní = většina všech členů sboru nebo většina z počtu všech platných odevzdaných hlasů – v ČR pro přehlasování Senátu nebo veta presidenta; volba do Senátu – 2 kolové volby

c) relativní = pro určitý návrh nebo kandidáta hlasuje ve sboru nebo mezi voliči více hlasů , než pro ostatní návrhy X kandidáty, obvykle se nepoužívá

d) kvalifikovaná = větší než nadpoloviční z počtu přítomných a počtu všech, nejčastěji je 3/5, nebo 2/3, používá se při závažných volebních akciích, kdy chceme dosáhnut obecného konsensu.
V českém ústavním právu je 3/5 např. při schvalování ústavních zákonů – z počtu přítomných.

e) kvalifikovaná menšina = má zvláštní práva, nejčastěji pokud podá určitý kvalifikovaný počet členů sboru návrh, musí se jím Sněmovna zabývat apod. – v Posl. sněmovně může 50 poslanců podat návrh na vyslovení nedůvěry vládě = kvalifikovaná menšina.

Uplatnění volebních systémů v různých státech:
Relativní většina: USA (přípustný i jiný systém), GB
Absolutní většina: Fr, CŘ – Senát
Některé státy tyto dva způsoby kombinují s převahou většinového (Itálie);
Modifikovaný systém poměrného zastoupení s uzavírací klauzulí, možností nezávislého kandidáta při místních volbách: evropské státy. V ČR modifikovaný poměrný systém do PS + zastupitelstva krajů a obcí.

Právní status občana = vztah občana + státu z hlediska toho jaké má občan vůči státu nároky, jak může ovlivnit činnost státu, jaké má povinnosti a naopak. Ovlivňování činnosti občana státem z hlediska práva:
1. tvorbou práva (normativní právní akty) = zákonodárství + výkonná moc.

2. aplikace práva = rozhodování o individuálních právech a povinnostech (výkonná + soudní moc).

3. mimoaplikační činnost státu = případy kdy orgán veřejné moci má pravomoc určitých zásahů ke zjednání nápravy stavu,například zadržení někoho.

Právní status občana = souhrn všech práv a povinností, které má občan ve vztahu ke státu. Status se dělí na:
1. aktivní – vyznačuje jakým způsobem se občan podílí na vytváření veřejné moci, jak mže sám aktivně zasahovat do činností orgánů veřejné moci – participace
a) vnitřní: podílení se práci určitého orgánu veřejné moci jako jeho člen
b) vnější: ovlivňování činnosti veřejné moci bez vstupu do jejího systému = účast na volbách, referendu.

2. pasivní – občan je povinen strpět výkon veřejné moci = sféra zásahů veřejné moci ve vztahu k občanovi

3. pozitivní – označuje nároky občana vůči státu, např. nárok na vydání rozhodnutí v určité věci, poskytnutí dávky sociálního zabezpečení;
a) nároky pravé = pretenze; občan má určitý individualizovaný nárok který může stanoveným procesem vymáhat
b) nároky nepravé = kvazipretenze; stát má povinnost vůči občanovi, ale ta není individualizovaná a právně vymahatelná (např. stát má povinnost pečovat o zdravé životní prostředí)

4. negativní – sféra života občanů která je mimo zásahy veřejné moci, veřejná moc tam nesmí zasahovat.

4) Veřejná správa - Státní mechanismus, funkce státu

2010-03-26T05:41:00.000-07:00

Státní mechanismus, funkce státu (systémové pojetí státu, struktura subsystému ve společnosti – státní mechanismus, státní aparát)

Státní mechanismus = souhrn všech osob a institucí, které realizují činnost státu. Státní mechanismus se dělí:
a) státní orgány – realizují vlastní mocenskou činnost státu. Státní orgány musí splňovat 3 znaky:
1. pravomoc = prostředky které má orgán ke své činnosti k dispozici (např. pravomoc vydávat zákony, právní předpisy, zadržet osobu, vydat rozsudek…). pravomocí se rozumí pravomoc rozhodovací (někdy také pravomoc u orgánů poradní povahy). Orgány poradní nejsou samostatnými orgány, ale jsou svojí činností vázány na některý orgán s rozhodovací pravomocí (legislativní rada vlády, výbor Poslanecké sněmovny)

2. působnost = kompetence, určuje v jakých záležitostech vykonává orgán svoji pravomoc. Působnost se z různých způsobů člení na:
• věcnou – určuje v jakém okruhu věcí je vykonávána pravomoc (např. jednotlivá ministerstva)
• časovou – určuje v jaké době má orgán svoji pravomoc (při zrušení X zřizování X změně působnosti)
• místní – územní – určuje na jakém území může daný orgán vykonávat pravomoc (okresní úřad)
• osobní – činnost určitého orgánu se vztahuje pouze na určité osoby
• funkční – nositele funkcí, osoby vykonávající určité povolání (vojenská policie)

Na základě pravomoci a působnosti se vymezuje příslušnost orgánu = orgán má pravomoc a působnost v dané konkrétní věci, je k jejímu rozhodování příslušn.

1. organizační samostatnost
a) státní zařízení = součást struktury státu, ale nerozhoduje o záležitostech subjektů, které do tohoto zařízení nepatří. Působí ve vlastní mocenské činnosti státu bez rozhodovací pravomoci X v organizaci veřejných služeb, např. státní zařízení je škola, státní nemocnice, armáda. Státní zařízení = subjekty které plní funkce státu, jsou součástí státní struktury. I státní zařízení, nebo jeho část, může výjimečně získat charakter státního orgánu, například ředitel státní školy rozhoduje v přijímacím řízení ke studiu na škole – žádná podřízenost,l rozhoduje v kvalitě státního orgánu. Policie jako celek = státní zařízení, ale složky, které mohou navenek rozhodovat mají současně postavení státního orgánu. Rozhodovací pravomoc může mít i jednotlivý člen nebo pracovník státního orgánu či zařízení, např. vyšetřovatel Policie, ale opět charakteru státního orgánu nabývá jen je-li organizačně samostatný (president republiky ano, ale ne ministr – státním orgánem je ministerstvo). Rozhoduje-li ministr na zasedání vlády jako její člen – je sám členem státního orgánu kolegiálního = vlády a jako takový se podílí na rozhodování.
X orgány státního zařízení ve vztahu k veřejné moci – orgány samosprávy s rozhodovací pravomocí.

FUNKCE STÁTU

je třeba rozlišit funkci státu jako jeho základního účelu od jednotlivých působení, která stát plní.

Stát jako arbitr společenských konfliktů:
1. význam smyslu-existence státu
2. význam jednotlivých činností státu – funkce státu se mohou klasifikovat z různých hledisek, zejména na:
a) vnitřní – směřují k jeho základnímu účelu v roli arbitra společenských konfliktů. Dále se člení:
• z hlediska povahy činnosti: nejčastěji funkce
1. normativně regulační (vydávání, tvorba a aplikace právních předpisů, regulace dalšími prostředky které má stát k dispozici – finanční podpora určité činnosti). Stát musí vždy využívat práva. Tato činnost je prováděna mocí zákonodárnou a výkonnou. Nezbytná činnost státu.

2. organizace služeb veřejného zájmu – jde o jinou než mocenskou činnost státu a využívá se státní zařízení (školská, zdravotnická, dopravy, sociální práce). Činnost, která se nezbytně nevztahuje ke státu; produkt teprve pozdějšího vývoje státu.

3. ochranná = stát vykonává roli arbitra společenských konfliktů bezprostředně, ochrana veřejného zájmu (Policie – z hlediska vnitřních funkcí, dále také orgány státního dozoru v různých oborech;

4. výkonu spravedlnosti = funkce která je realizována soudní mocí státu, spočívá především v rozhodování sporů, v rozhodování o právních poměrech způsobem určovacím; ve věcech občanského vztahu; o vině a trestu z hlediska trestné činnosti.

• z hlediska oboru činnosti státu
b) vnější – aby společnost reprezentovaná státem mohla uplatnit existenci a obhájit své zájmy ve vztahu k jiným státům.
Dále se člení na funkce: * aktivní a pasivní
* mírové a válečné
Aktivní funkce vnější slouží k pronikání státu nebo společnosti do jiných států nebo k realizaci státu v mezinárodním životě. K aktivním funkcím státu z hlediska vnějšího patří účast státu při zakládání a činnosti mezinárodních organizací, podpora obchodní kulturní výměny mezi státy (= mírová funkce).
Válečné funkce = agrese vůči cizímu státu, z hlediska mezinárodního práva zakázáno.
Pasivní vnější funkce – zejména ochrana státu před pronikáním států cizích z hlediska hospodářského, obranného atd., nástroje jsou např. celní politika, omezování vstupu cizích občanů na vlastní území. Pasivní funkce válečné – zejména obrana před útoky státu jiného.
Vnější funkce mohou být realizovány řadou prostředků: diplomatické, hospodářské, podpora kulturní a vědecké výměny, činnost zpravodajských služeb atp.

Státy se rozlišují z hlediska povahy činnosti kterou vykonávají – funkce obranné a výkonu spravedlnosti jsou podstatné metody jakými stát postupuje. Organizace služeb veřejného zájmu + funkce normativně regulační: stát

a) minimální (negativní): snaha omezit svoji normativně regulační funkci na co nejmenší míru – jen činnosti nezbytné, funkce organizace služeb veřejného zájmu téměř nebo vůbec neuskutečňuje

b) pozitivní: snaha svoji normativně regulační funkcí zasahovat do všech oblastí života společnosti – organizace služeb veřejného zájmu v různém rozsahu.
Reálný stát se nepohybuje na krajním pólu pozitivním nebo negativním. Pozitivní stát – je-li demokratický – omezuje své zasahování do života společnosti respektováním práv občanů a práva osob. Souvislost státovědy s národním hospodářstvím – způsob a míra zasahování státu do ekonomiky – charakter státu pozitivního nebo negativního.

3) Veřejná správa - AUTONOMIE STÁTU

2010-03-26T05:35:00.000-07:00

AUTONOMIE

= ve státě se vytváří jeden nebo více autonomních útvarů, které mají zvláštní postavení. Základní znaky unitárního státu: existence 1 státnosti a 1 státní suverenity; v rámci autonomního útvaru neexistuje jedna státnost.

Postavení autonomního útvaru upravují dva dokumenty:
• ústava unitárního státu

• statut autonomního útvaru (ústava) – upravuje práva a povinnosti, sdílení parlamentu unitárního státu příslušným sborem autonomního útvaru – bez jeho souhlasu nelze měnit autonomní statur.
Speciální zákonodárné, soudní, vládní a výkonné státní orgány: při existenci autonomních útvarů – mají své vlastní orgány. Zákonodárná moc autonomního státu je podřízena zákonodárné moci unitárního státu.

V rámci správy autonomního útvaru: - správa unitárního státu - bezprostředně
- prostřednictvím orgánu autonomního útvaru
- správa autonomního útvaru

3 formy správy unitárního státu:
- správa unitárního státu vykonávaná bezprostředně jeho orgány
- správa kterou z jeho pověření vykonávají orgány unitárního útvaru
- správa vlastního autonomního útvaru vykonávaná na vlastní odpovědnost

V rámci autonomního útvaru: biularismus – právo unitárního státu
- právo autonomního útvaru

Vnitřní členění autonomního útvaru: obecné zásady stanoví ústava, vymezení konkrétních územních jednotek je věcí autonomního útvaru.

Hranice mezi decentralizací v unitárním státu se stírají. Základní odlišnost autonomního útvaru od členského státu federace: nedisponuje vlastní suverenitou, nemá právo na vystoupení z unitárního státu.

Druhy autonomie:
1. politická
2. správní (politická správní), decentralizace státu
Tyto dvě formy jsou dnes již překonané.

1. generální – všechny součásti státu mají postavení obdobné autonomnímu útvaru (vlastní vláda, vlastní právo, vlastní zákonodárné orgány), představuje další vývojový stupeň silné decentralizace státu
2. speciální – klasická, jedna nebo více součástí státu má toto zvláštní postavení

1. unifikovaná – všechny autonomní útvary ve státě mají stejné postavení
2. diferencovaná – postavení se liší – různý stupeň autonomie. Diferencovaná autonomie je zpravidla generální.

1. teritoriální – vydělení určité části státu se specifickým postavením (sociálním, odlišnost ve způsobu života)
2. národní – národnostní složení obyvatel autonomního útvaru se odlišuje od zbytku státu. Často odstředivá tendence vystoupení z daného státu (mezinárodní právo neuznává oddělení autonomního útvaru od státu).

Konkrétní případy autonomií:
Itálie, Španělsko – silné postavení autonomních útvarů, generální a diferencované; diferencovaná autonomie – zaměření na vyšší stupeň autonomie (Baskicko, Katalánsko); také Finsko, Vojvodina v Jugoslávii (dřívější Kosovo), německá menšina v Belgii odpovídá principům autonomie, Skotsko, Wales v GB.

SLOŽENÝ STÁT

= federace, spolek. Někdy se označení spolek používá pro označení federálního zřízení, např. Německo, Rakousko, kde je tento název častější (také Švýcarsko, kde je patrnější federativní postavení států). Probíhají neustálé politické konzultace, pokusy o zdokonalení federálního mechanismu vyžaduje trpělivost

Základní znaky federace se dají odvodit od znaků unitárního státu, do jisté míry se jedná o přesný opak:
- dvojí státnost: federace a členských států

- členské státy federace mají určitou suverenitu, část z ní je dobrovolně poskytována federaci = dělená suverenita (jiná teorie – členské státy se vzdávají suverenity a základ je suverenita federace)

- výlučnost státu: na témž území ve federaci může působit moc federace i moc členských států – vše je podřízeno federální ústavě.

- Dvojí státní občanství: federace a členského státu, otázka primárnosti je řešena různě: ve volnějších federacích je základní občanství členského státu a občanem federace je každý, kdo je občanem některého z členských států.

- území federace je tvořeno územím členských států a dále územími, která nejsou součástí žádného členského státu – hlavní města = federální distrikt.

- federace je charakterizována existencí dvojího práva – biularismem, 2 koncepce:
1. právo federace ruší právo členského státu (např. SRN)
2. právo federace i právo členského státu je na stejné úrovni; rozhoduje se, kdo se více držel ústavnosti.

- dvojí zákonodárná moc: parlament členského státu, parlament federace. Dvojí je i systém výkonné moci, dvě soudní soustavy

- struktura zákonodárného sboru ve federaci: vždy je dvoukomorový, výjimečně jednokomorový; bikameralismus = 2 komory, je i v unitárních státech, ale je to věcí politické úvahy, ne podmínka.

- obě komory mají výrazně rozdílnou funkci: první komora = všeobecně demokratický princip; volí se na celém území federace dle stejného principu (více obyvatel části federace – větší zastoupení); druhá komora = rovnoprávnost členských států federace, počet zástupců je stejný bez ohledu na velikost členského státu.

- rovnoprávnost členských států ve federaci – uplatňuje se tzv.parita = stejné zastoupení, uplatňuje se ve složení druhé komory a dále při obsazování některých funkcí (při složení různých výborů).

- ve vládě nejsou členské státy zastoupeny stejně ani se neuplatňuje princip parity – větší zastoupení členskými státy s větším počtem obyvatel; nehledí se na příslušnost ministrů k jednotlivým členským státům

- SOUDY – nejvyšší soudnictví existuje na úrovni federace i členských států;

- dělba kompetence – působnosti – působnost federace v oblasti zákonodárné je širší, než v oblasti moci výkonné. uznává se výlučné působení federace, výlučné působení členských států a dále i jejich společné působení: výlučná působnost federace = zahraniční politika, obrana, měna (vnější vztahy federace,
udržení jednoty hospodářské a politické)
výlučná působnost členských států = základní, střední školství, kultura, regionální rozvoj
společná působnost = ostatní otázky (musí být uplatňované na obou úrovních): finance, otázky dopravy, vysoké školství, průmysl a obchod atd.

- zásadní zákonodárné úpravy – federace zásadně neupravuje postavení federálních zákonů;

- konkurující zákonodárství – federace může přijímat zákonodárnou úpravu, ale i členské státy mohou upravit věc v plném rozsahu (je možné také v opačném smyslu)

- ve prospěch členských států svědčí zbytková klauzule – pokud federální ústava nesvěřuje něco výlučně federaci, náleží pravomoc členskému státu; nelze provádět opačně.

- kompetence v oblasti výkonné – i zde je možné působení federace, členských států výlučně i společné působení; v některé sféře mohou působit orgány federace i členských států společně , ale působnost je rozdělena (průmysl): Federace = výkon různých koordinačních pravomocí; správa federace je vykonávána
orgány federace nebo z pověření federace orgány členských států. Z pověření –
orgánům federace jsou pak orgány členských států podřízeny.
Správa členských států = federální ústavou přímo, nebo na základě zbytkové klauzule
určeno do kompetence členských států, žádná podřízenost federaci

- kompetence v oblasti soudní – federální soudy, soudy členských států tvoří dvě zvláštní celé soustavy, případně se tato soustava sjednocuje na úrovni nejvyššího soudu federace. V některých federacích je pouze nejvyšší soud federace, všechny ostatní soudy jsou soudy členských států. Soudy federace = vojenské + některé jiné, různé principy dělby kompetence. Úloha federálního soudnictví je v jednotlivých federacích rozdílná.
- ústavní soudnictví – ústava je základem fungování federace a členských států. Federální ústavní soud rozhoduje spory mezi federálními orgány a orgány členských států. Ústavní soudy členských států jsou ve srovnání s federálním ústavním soudem méně významné.

DRUHY FEDERACE

Dle počtu členů:
1. dvoučlenné: spíše výjimečné, větší nároky na vytvoření funkčního mechanismu, větší tendence k rozpadu, vyžaduje výraznější uplatnění parity, zákaz majorizace
2. vícečlenné: častější forma

Z hlediska základu na kterém byly federace vytvořeny:
1. teritoriální základ
2. národní základ
Ve členském státě federace je státnost členského státu federace hlavní státnost národa. Národně založené federace mají tendenci k větším kompetencím členských států, snadněji se tyto federace rozpadají. Některé federace jsou založeny na kombinaci těchto dvou základů (Švýcarsko).

Z hlediska federálního mechanismu:
1. pevné – více integrovány, znakem je primárnost federálního občanství, menší význam a menší kompetence členského státu
2. volné - opačné rysy, mírně integrované, primárnost občanství členských států, neexistence zásady právo federace vyšší než právo členských států atd.
V rozdílných právních kulturách jsou rozdílné integrální prvky (v Evropě právo, řešení právních otázek na území celé federace, v USA velké rozdíly v různých právních řádech členských států).

Konkrétní případy federací ve světě:
• USA, SRN, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Jugoslávie, Austrálie, Brazílie, Mexiko
• Kanada, Indie: spíše federální uspořádání, ale nejde o čistou federaci.
• bývalé federace: ČSR, Sovětský svaz
• spíše volné federace: Švýcarsko, USA, Belgie
• spíše pevné federace: SRN, Rakousko – přechod mezi federálním a unitárním uspořádáním

Právo na vystoupení z federace se uznává více u založení na národním základě. V pevných federacích častěji uspořádání územní správy již v ústavě, ve volných federacích je členění územní správy v ústavách členských států.

KONFEDERACE, UNIE

Federace = složený stát; konfederace = společenství států, společně řeší některé otázky např. zahraniční politika, obrana; každý stát si ale zachovává vlastní svrchovanost. Členské státy si zachovávají mezinárodně právní subjektivitu (u federace ji má jen celek, nikoliv členské státy). Konfederace dnes téměř neexistují, všechny se rozpadly, některé se přeměnily ve federace (USA, Švýcarsko). Obdobný stupeň integrace ale i s jinými prvky se dnes dosahuje v případě některých mezinárodních seskupeních: EU (integrace ne na shodě v oblasti zahraniční politiky, ale na shodě v oblasti právní).

Unie – různý význam, vždy je třeba tento termín upřesnit:
a) mezinárodní organizace
b) označení pro federativní stát (v minulosti se užívalo pro USA: Americká unie)
c) označení politických stran

V oblasti státoprávního uspořádání označuje nejčastěji federaci; 2 zvlášní druhy unií:
1. reálná: 2 subjekty jsou spolu spojeny osobou společné hlavy státu a dále mají společné některé další orgány a některé další kompetence se svěřují společně (zahraniční politika); blíží se volné federaci (bývalo Rakousko-Uhersko)
2. personální: 2 samostatné státy jsou spojeny jen hlavou státu, jinak vlastní orgány, vlastní suverenita; spíše historické vazby: Britské kolonie.

2) Veřejná správa - ZNAKY PRÁVNÍHO STÁTU

2010-03-26T05:30:00.000-07:00

ZNAKY PRÁVNÍHO STÁTU

PRÁVNÍ ZÁSADY bez ohledu, zda tyto zásady jsou zakotveny v Ústavě nebo v zákonech.

Pokud se stát opírá výhradně o psané právo, bývá to Ústava. Právní zásady mají tuto povahu:
a) významné otázky obsahové (presj. neviny); 3 příklady klasických právní zásad charakteristických pro právní stát patrné na trestním právu:

• Ne bis in idem = ne 2x v témže, nelze rozhodnout případ, který byl již rozsouzený a současně nelze někoho 2x potrestat za totéž provinění; netýká se tzv. obnovy řízení při nových skutečnostech

• In dubio pro reo = v pochybnostech pro věc; obsahem je výjimka principu že v případě pochybnosti platí výklad příznivější pro obviněného

• Reformatio in peius = zákaz změny k horšímu – v trestním soudnictví není možné zvýšit trest na základě odvolání odsouzeného

b) formální, směřující k určitému způsobu nakládání s právem:
• Lex posterior derogat legi priori = zákon pozdější ruší zákon dřívější, pouze pro předpisy stejné právní síly

• Lex specialis derogat legi generali = zákon zvláštní ruší zákon všeobecný; jde o přednost speciální právní úpravy pokud je v dané věci vydána
- občanské právo: obchodní zákoník některá řešení ponechává občansko-právní úpravě, ale pokud ne, má přednost občanské právo
- zákon o obcích, je určeno, co náleží do samosprávného působní obcí

1. PRÁVNÍ A POLITICKÉ PROSTŘEDÍ = právní kultura; 2 významy:
a) nehodnotící význam: označuje se tak určitý druh právního systému (principy kontinentálního X islámského práva) – rozdílné prameny

b) axiologický, hodnotící význam = vyšší X nižší úroveň tvorby a aplikace práva s přihlédnutím k právnímu systému

S právním prostředím mají dnešní státy problémy – nejspornější kategorie právního státu (dodržování). Právní prostředí má dvě složky:

a) kultura tvorby a aplikace práva orgány státu nebo veřejné moci – právní stát obvykle požadavky splňuje, dostatečně účinné mechanismy k napravení při porušení pochybení státních orgánů;

b) chování fyzických a právnických osob v souladu s právem – práva mohou být narušena nejen veřejnou mocí , ale i fyzickými a právnickými osobami. Stát takové porušení práva postihuje a zjednává nápravu a ochranu. Efektivnost působení práva může být problematické: v právním státě dodržování práva je v principu výhodné, pokud tomu tak není, klesá autorita práva, stát potom lze těžko hodnotit jako právní. Každé právo je závislé na tom, že pravidlem ve společnosti je jeho dodržování. Úprava společenských vtahů právem = dobrovolné dodržování práva. Politické prostředí – právní kultura z hlediska působení státní moci: příslušné prostředí pro realizaci právního státu nemůže vzniknout ve státě nedemokratickém

Horizontální dělba moci:
1. způsob vytváření státní reprezentace: politická reprezentace se vytváří na základě voleb. Při vytváření politické reprezentace jde o principy, na kterých je postaveno volební právo a volební systém. Volební právo se člení na:
a) subjektivní: právo volit = aktivní X právo být volen = pasivní
b) objektivní = souhrn právních norem které upravují volební proces; způsob určení výsledku voleb

Volební právo – subjektivní, je ovládáno v právním státě zásadou všeobecnosti a rovnosti:
a) všeobecné
- výjimky, nepovažujeme za újmu všeobecnosti pokud někdo nemůže volit, protože není schopen rozpoznat smysl voleb; volební právo nastane, nebo je obnoveno, jakmile duševní porucha pomine;
- jiná podmínka výkonu volebního práva. je věková hranice (aktivní = 18 let, pasivní nejčastěji od 21 let).
- Překážky výkonu volebního práva jsou některé stejné u aktivního i pasivního a některé charakteristické pro jedno nebo druhé: - aktivní právo = nařízená karanténa v případě infekčního onemocnění je překážkou X není překážkou u pasivního práva; inkompatibilita = neslučitelnost funkcí – poslancem nemůže být zvolen úředník na OÚ, soudce apod.; většina právních řádů řeší tuto otázku tak, že nejde o překážku absolutní – osoba se může vzdát dosavadní funkce.
- státy se rozdílně staví k otázce volebního práva osob ve vazbě, volební právo aktivní bývá uznáváno; Takováto překážka volebního práva se dělí na subjektivní (původ v osobě voliče) a objektivní (nemá původ v osobě voliče).

b) rovné = každý volič má právě jeden hlas, výjimečně volič má v některých systémech více hlasů, ale každý volič má stejný počet. Všeobecné rovné volební právo nebylo v nedávné minulosti samozřejmostí, prosazovalo se v průběhu 19. století; u žen se ve většině států prosadilo až prvních desetiletích 20. století. Překážky volebního práva které nemají svůj původ určitých zřejmých vlastnostech (duševní porucha) = volební censy; dříve census majetkový, vzdělanostní, společenských tříd; podmínku práva lze stanovit alternativně (platí buď jedna, nebo druhá, stačí splnění jen jedné z nich), nebo kumulativně = je třeba splnění obou podmínek současně (census vzdělanostní i majetkový). Existovala i další privilegia, která zaručovala volební práva – šlechtická, duchovní apod.

Volební právo přímé – v souvislosti s právem rovným:
1. volby přímé = volení přímo dotyčného orgánu (do Parlamentu, zastupitelstva)
2. volby nepřímé = nejprve zvolen určitý sbor, který potom volí konkrétné osoby do funkce

Veřejnost x tajnost voleb
v právním státě jsou přímé volby ZÁSADNĚ tajné. Veřejné jsou v některých případech volby vnitřních orgánů – ne vždy. Tajné volby v zásadě mají být povinností, jsou-li pouze právem, může být situace zneužita, aby se poznalo, jak kdo hlasoval.

Funkce voleb
1. ustavení určitého orgánu, zaujetí určité funkce cestou hlasování. Hlasování se provádí tak, že se zjistí většina hlasů k volbě oprávněných subjektů. Způsob stanovení většiny je složitý.
a) ustanovení orgánů nebo ustanovení do určité funkce
b) jmenování – ve vztahu k orgánům státní správy
c) ustanovení do funkce na základě dědění (monarchie)
d) ustanovení do funkce losem – nebývá samostatný způsob, používá se v případě rovnosti hlasů
1. funkce legitimační – dodává nositeli funkce legitimitu
2. volby jsou ukazatelem politické situace v daném státě, ukazují preference politických subjektů a názorů u voličů
3. poznávací funkce – z toho vyplývá
4. příležitost k diskusi o různých politických otázkách

Způsob průběhu voleb
1. vyhlášení voleb
2. registrace voličů – formy jsou rozdílné, v některých státech záleží na zapsání do seznamu voličů x v ČR stačí prokázat trvalý pobyt a státní občanství – občanský průkaz
3. navrhování kandidátů a jejich registrace – předpokladem je skutečnost volebních obvodů a stanovení orgánů, které budou bdít nad řádným průběhem voleb.
4. volební kampaň
5. vlastní hlasování, zjištění výsledků
6. ověření volebního výsledku v případě jeho zpochybnění

Volební obvod, volební okrsek - jde v první řadě o dostupnost voleb:
Obvod – v rámci obvodu se volí kandidáti, určuje se rozdělení mandátů
Okrsek – pro vlastní provádění hlasování, okrsků je více než volebních obvodů.
Orgány které působí ve volbách = volební komise
a) funkce organizační
b) funkce dohledu nad průběhem voleb v průběhu hlasování = okrskové volební komise
Soudy se uplatňují v případě zpochybnění výsledků voleb, dodržení volebních zákonů – volební stížnosti (soudy správní a ústavní).

VOLEBNÍ SYSTÉM; 2 základní systémy:
a) poměrný = poměrné zastoupení, proporcionální systém; vyznačuje se existencí více mandátových volebních obvodů, poměr hlasů voličů určuje také rozložení mandátů v daném volebním obvodu. Systém je spojen s určitými problémy se zjišťováním výsledků voleb – zbytky + naložení s nimi
b) většinový systém: vyznačuje se tím, že volební obvody jsou zpravidla jednomandátové, vítězí kandidát, který získal většinu hlasů, podle toho, jaké většiny je zapotřebí:
- relativní = stačí více hlasů, než mají ostatní kandidáti
- absolutní většiny (také modifikace)- vyžaduje, aby kandidát obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů. Volební systém absolutní většiny vede k dvoukolovým volbám: je-li více kandidátů a není-li systém dvou převládajících stran, nezíská žádný kandidát při prvním kole absolutní většinu. Do druhého kola postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů, nebo všichni, kteří získali určité procento hlasů. Ve druhém kole pak v případě dvou kandidátů stačí relativní většina.

MODIFIKACE
Systém poměrného zastoupení – základní výhodou je odraz rozložení politických sil ve voleném sboru = odpovídá reálnému rozložení politických sil ve státě, které je nezkreslené; minimum voličských hlasů propadá, tzn. neuplatní se při rozdělení mandátů. Nevýhody jsou v celostátních volbách:
a) systém je spojen s obtížnou možností kandidatury nezávislých kandidátů, jsou zvýhodněny politické strany
b) obtížné sestavování vlády po volbách, zejm. pokud je více politických stran – snižuje se stabilita vlády, k dosažení akceschopné vlády je třeba vytvořit koalici, která je závislá i na vstupu malé politické strany. Vládní krize při vyslovení nedůvěry, odstup vlády bez možnosti vytvoření vlády nové
Existence více politických stran.

Většinový systém - nevýhodou je zkreslení rozložení politických sil. Výhody: možnost kandidatury nezávislých kandidátů, osobní hlasování každého kandidáta, snadnější sestavování akceschopné vlády – do Parlamentu se dostane méně stran.
Existence dvou silných politických stran.

1) Veřejná správa - POJEM STÁT

2010-03-26T03:41:00.000-07:00

- pojetí klasické + pojetí systémové

klasické – Jelínek: vymezení znaků: státní území, státní moc, obyvatelstvo státu

- státní území – prvotní okupace, vznikne státní moc na území, které nebylo součástí žádného státu – prapůvodní základ dnes již nepoužitelný.

• rozdělení určitého státu – stát se rozdělí na více států, u žádného z nich neplatí plná kontinuita s existujícím státem X secese = od státu se oddělí určitá část a původnímu státu zůstává plná státní kontinuita. Formy secese = rozpad federace, osamostatnění dosud autonomního útvaru, závislá území získávají svoji vlastní státnost (osamostatnění kolonií), nejde o vznik nového státu, ale pouze o přerozdělení státního území (většinou na základě mírové smlouvy či hlasování obyvatel o státní příslušnosti); na základě mezinárodních smluv – změna hranic – výměna území.

• sloučení, spojení
- dvou států do federace, výjimečně takto vznikne stát unitární
- vznik závislých území
- příbytek nového území, stejné jako secese

- obyvatelstvo – stát zahrnuje všechno obyvatelstvo žijící na státním území (rozdíl od rodového a kmenového základu). Obyvatelstvo se dělí na občany státu a ostatní obyvatele (vyžaduje vztah mezi státem a občanem, občan se může podílet na vytváření státní moci). Dobrovolnost – není možné zbavit občanství proti vůli občana a naopak nabytí státního občanství je stanoveno zákonem:
1. zásada IUS SANGVINIS: právo krve, původ získaný narozením, rodiče jsou občany státu
2. zásada IUS SOLI: právo místa, narození na území státu
Dnes dochází ke kombinaci obou principů. Kolizní právo upravuje řešení sporných otázek. Státní občanství lez dále nabýt udělením na žádost dotyčné osoby nebo sledování změny bydliště dítěte změnou rodičů.

- existence státní moci = klíčový znak státu,je nejobtížněji vyložitelný. Podle vztahu k právu:
1. moc veřejná: vztahuje se na každého (resp. může se principielně), čili obecně zavazuje
2. moc soukromá: nemůže se obecně vztahovat na každého, ale jen na nositele soukromé moci v soukromém osobním vztahu. Soukromá moc nevyžaduje právní regulaci v jednotlivých formách, právo uznává základní vztah ze kterého vyplývá soukromá moc

- dalším znakem v právním státu je zvláštní titul ke svému uplatnění, založení na svrchovanosti zákona a možnost jednat pouze na základě zákona

Odlišení státní moci od jiných druhů veřejné moci:
Veřejná moc = schopnost nositele veřejné moci prosadit svoji vůli ve formě obecně závazné, včetně možností použít donucení k respektování projevů veřejné moci.
Jiné druhy veřejné moci: moc samosprávní
moc církevní (spíše ve středověku)
Závislost státní moci na jiných druzích veřejné moci: státní moc není závislá na veřejné moci, ale naopak ano. Má-li moc samosprávní nabýt charakteru veřejné moci, musí být uznána státem. V opačném případě může tato moc zavazovat pouze dovnitř (je soukromá), není státní, nemá aprobaci. Aprobace se uskutečňuje výkonem státní moci. Dva znaky státu v této souvislosti:
a) suverenita státu = nezávislost státu, státní moci na jakékoliv jiné moci; dělí se na
- vnitřní
- vnější – nezávislost navenek, na moci jiného státu, jinak nejde o stát, ale o závislé území (protektorát).
Omezení suverenity státu v oblasti základních práv a svobod (souvislost s výkladem právního státu) se vztahuje na všechny státy ve vztahu k mezinárodnímu právu.

a) výlučnost státu – na témže území vždy existuje jediná státní moc, ale více veřejných mocí (profesní, územní samospráva). Výlučnost může výt výjimečně relativizována, nejčastěji v případě federace, jen zdánlivé omezení výlučnosti, moci si samy mezi sebou určují obsah působení. Podobné je condominium = 2 státy společně vykonávají státní moc na určitém závislém území, dnes se stalo nepraktickou formou.

b) státní moc, autorita, výběr finančních příspěvků /daní/ na svoji činnost = další znaky odlišující státy

SYSTÉMOVÉ POJETÍ STÁTU

nestojí proti klasickému pojetí, ale doplňuje ho. Ve skutečnosti je klasické pojetí pojem několika-významový, systémové upřesňuje systém ve vztahu k jiným společenským strukturám.

1. výklad pojmu stát – vymezení hranicemi státu = určitý stát
2. ztotožnění se společností státu, způsob uspořádání, organizace společnosti
3. stát se tak, či onak zachová např. k politickým stranám, upravuje je zákonem – stojí vně státu, regulace, ztotožnění státu se státní mocí, ne se společností,jde o subsystém, jehož základní rolí je regulace ve společnosti
4. určité orgány = orgány státu, osoby = občané státu = institucionální a personální základ, ztotožňujeme stát s institucionální strukturou.

Související otázky s definicí státu (pojem stát)
Vznik státu jako takového: stát se vyvinul s určitým pokrokem společnosti a stát jako instituce stále existuje. Původní organizace společnosti se opírala o různé rodové či kmenové organizace, státní organizace vyžaduje určitý stupeň diferenciace, společnost, která vede k rozrůznění zájmů sociální povahy. Současně ve společnosti dochází k tomu, že charakter společenských procesů vyžaduje obecně závaznou organizaci, která je schopna donutit k určité činnosti = složitější způsob organizace s hlediska ekonomického i sociálního, původní organizace přestala postačovat.
Arbitr společenských konfliktů = kde jsou rozdílné zájmy, budou se týkat i výkonu veřejných funkcí – mechanismus zajišťující tento výkon bez konfliktů = organizovaná institucionalizovaná podoba (obecná závaznost neztotožňování se jen s jednou zásadou, zájmem ve společnosti, z formálního hlediska se staví ke všem zájmům neutrálně).

Vztah státu a národa
Dnešní státy jsou založeny na principu národního státu = současným výrazem práva národa na sebeurčení. Vícenárodní státy mají tendenci na rozpadu na jednonárodnostní státy.
Konstituování moderního národa – příslušných států s různým zpožděním v závislosti na podmínkách emancipace a odporu existujícího vícenárodního státu.
Existence národů má význam i z hlediska rozdělení a sloučení států, rozdělení je snadnější a je lépe uznáváno i mezinárodně, což je podstatné.
Ve vztahu národa a státu je důležité, co se rozumí pojem národ, zda národ tvoří i politický národ, či nikoliv. Čistě jazyková stránka nestačí (např. Švýcaři mají 3 jazyky), výrazně záleží na způsobu vytvoření národního celku z hlediska sociálně-ekonomických vazeb, z hlediska politické struktury apod. – komplexní pojetí, ne pouze jazykové pojetí.

LEGALITA A LEGITIMITA státu (stání moci)

Legitimita státní moci = vznik a trvání státní moci v souladu s obecně uznávanými pravidly, tato pravidla se liší z hlediska hodnocení legitimních věcí v dané době (středověk: legitimní bylo trvání státní moci na základě dědičné posloupnosti). Dnes legitimita vzniká pouze svobodnými volbami. Legitimita – na základě uplatňování pravidel (svobodná volba) – stát může vzniknou legitimně a legitimita se musí stále obnovovat.

Legalita – postup státní moci v souladu s právem daného státu, legální moc vznikla právem uznaným způsobem, je založena na uznání a uplatňování práva.

Legitimita a legalita – shoda mezi státy, kde se uplatňuje legalita a mezi státy uplatňujícími legalitu. Může existovat státní moc vzniklá formálně legálně, ale s porušením principu legitimity a naopak. Státní moc může být legální a ne legitimní a naopak a legitimitu, či legalitu může také ztratit. V moderním právním státě má být státní moc legální i legitimní.

80. léta

2009-03-12T02:04:00.002-07:00

- bouřlivý rozvoj – nové technologie
- Československo na rozdíl od 70.let zaostává
- otázka lidských práv → političtí vězňové
- polovina 80.let – uvolnění

1986
- jednání R.Regana a M.Gorbačova v Reykjavíku (→ odzbrojování)
- perestrojka (přestavba) – politická a ekonomická reforma M.Gorbačova v SSSR (tzn. ústup od Brežněvovy doktríny z r.1968) → význam pro zahájení demokratických přeměn v zemích východní Evropy

1989-90
- rozpad východního bloku začal pokusem Gorbačova o demokratizaci sovětského režimu a vyvrcholil roku 1989, formálně byl potvrzen rozpuštěním RVHP roku 1991
- jaro + léto 1989 – hromadné útěky (Němci z východního Německa přeběhli v Praze na ambasádu západního Německa)
- listopad 1989 – Sametová revoluce
- 17.11. – studentská manifestace k výročí smrtelného zranění J. Opletala → brutální zásah proti demonstrantům
- 19.11. – demonstrace na Letenské pláni; požadavek zrušení IV.článku o vedoucí úloze KSČ; vytvoření Občanského fóra (zástupci disidentů, umělců aj.)
- 24.11. – z funkce generálního tajemníka KSČ odstoupil M. Jakeš
- 29.11. – federální shromáždění zrušilo IV.článek ústavy o vedoucí úloze KSČ
- 29.12. 1989 – Václav Havel zvolen prezidentem
- 1990 – 1. svobodné volby

2. fáze (ženevská)

2009-03-12T02:04:00.001-07:00

- září 1973 - červen 1975
- jednání na úrovni expertů
- výsledkem všech jednání bylo vypracování Závěrečného aktu KBSE:
1) bezpečnost v Evropě
2) spolupráce v oblasti hospodářství, vědy a techniky, životního prostředí
3) bezpečnost a spolupráce ve Středomoří
4) spolupráce v humanitárních oblastech
5) sjednání dalších kroků, které se uskuteční po ukončení konference
3. fáze (helsinská)
- červenec 1975
- 1.8.1975 – podepsání Závěrečného aktu KBSE nejvyššími představiteli 33 evropských zemí, USA a Kanady
- vliv na celosvětovou politickou situaci
- na jejím základě vzniká r.1977 v Československu Charta 77 (mluvčí Jan Patočka, Václav Havel, J. Hájek)

- konec 70. let – zatýkání signatářů Charty 77
- 1975-85 – období stagnace
- Polsko – prosinec 1970 – ekonomická krize, půjčky ze západu → nárůst inflace, zhroucení vnitřního trhu (1981 vojenský převrat, ale 1989 svobodné volby vyhrála opozice)

Normalizace

2009-03-12T02:03:00.002-07:00

- označení politické linie vedení KSČ po sovětské okupaci 1968
- v užším slova smyslu – likvidace demokratizačního procesu Pražského jara
- v širším slova smyslu – celé období od srpna 1968 (resp. 1969 – nástup G. Husáka do čela KSČ) do listopadu 1989
- zavázání Československa obnovit v zemi socialismus sovětského typu
- zastavení vydávání časopisů, cenzura, čistky v KSČ, rozpuštění organizací, které v roce 1968 projevily liberální tendence)
- Brežněvova doktrína (Brežněv nahradil Chruščova)
- doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku (= politika SSSR vůči východní Evropě po r.1968)
- SSSR má právo zasahovat do vnitřních záležitostí zemí Varšavské smlouvy

70. léta
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975)
- jednání o problémech zajištění míru a rozšíření mezinárodní spolupráce v Evropě
- listopad 1972 – jednání zahájeno přípravnou mezinárodní konferencí na úrovni velvyslanců v Helsinkách
1. fáze (helsinská)
- červenec 1973
- účast ministrů zahraničí jednotlivých zemí

2. Krize

2009-03-12T02:03:00.001-07:00

- 1958 pohrozil SSSR uzavřením mírové smlouvy s NDR a začleněním východního bloku Berlína do NDR → masový odchod obyvatel východního Berlína do SRN
- jednání: N.S.Chruščov + J.F.Kennedy = neúspěch → srpen 1961 došlo k uzavření přechodů mezi východním a západním Berlínem a postavení berlínské zdi
1955-75
- fáze uvolnění (détente) = politika snižování napětí mezi V a Z
- obě strany ochotny spolupracovat, podpisy 1.odzbrojovacích smluv
- největším úspěchem této politiky bylo uspořádání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v roce 1975
- uvolnění politických poměrů → 1956 Maďarské povstání (vojska SSSR rozmístěna až do r. 1991; pokus o svržení komunistického systému v Maďarsku)

Pražské jaro (1968)
- pokus reformního křídla KSČ o reformu socialistické společnosti (A. Novotný odvolán z funkce 1.tajemníka ÚV KSČ, místo něj A. Dubček)
- relativní otevřenost sdělovacích prostředků
- následovala rezignace vedoucích funkcionářů KSČ → nový prezident L. Svoboda, předseda vlády O. Černík, předseda parlamentu J. Smrkovský
- 21.8.1968 vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy (hlavně sovětská armáda; částečně bulharská, polská, maďarská a NDR)

NATO - 1949

2009-03-12T02:00:00.002-07:00

NATO
- vznik 4.4.1949 jako protiváha východního bloku
- založeno ve Washingtonu, zakládající země: 10 evropských zemí + USA + Kanada (Francie r.1959 vystoupila z vojenské činnosti organizace, Island nemá vojenské síly)

1948-55
- nejtvrdší období studené války
- mocenské spory : Korejská válka (1950-53)
Blízký východ (USA podpora Židů, SSSR podpora Arabů)
- vznik Varšavské smlouvy (1955)

50. a 60. léta

Berlínská krize
1. krize
- 1948 sovětská okupační správa vyhlásila blokádu západního Berlína (do r.1949), která vyvolala napětí v mezinárodních vztazích
- došlo k ekonomickému i administrativnímu rozdělení Berlína
- krize urychlila rozdělení Německa (SRN vzniklo v září 1949 a NDR v říjnu 1949)

1946

2009-03-12T02:00:00.001-07:00

- Trumanova doktrína (podle amerického prezidenta Harryho Trumana)
- doktrína zadržování komunismu (snaha USA zabránit vlivu SSSR v Evropě)
- její podstatou byla podpora demokratických režimů v Evropě (+ Marshallův plán)
- neúspěšná – SSSR stupňuje svůj vliv ve střední a východní Evropě
- Churchillův projev ve Fultonu (podle Winstona Churchilla – ministerský předseda VB)
- přímo zavedl pojem železná opona (= termín pro hranici mezi sovětským blokem a evropskými demokratickými státy)

Studená válka (fakticky trvala až do rozpadu sovětského bloku)
- politika hrozeb, stupňovaného zbrojení (jaderné zbraně aj.), ekonomického nátlaku, psychologická válka

1948-49
- začínají vznikat lidově demokratické státy (tj. země pod vlivem SSSR) – Československo, Polsko, Maďarsko, Bulharsko
- tyto země na nátlak SSSR odmítly Marshallův plán (= program hospodářské pomoci USA evropským zemím v letech 1948-52)

Uzavření mírové smlouvy

2009-03-12T01:59:00.002-07:00

- uzavření mírové smlouvy – přichází v úvahu tehdy, pokud ani jedna ze stran nemá sílu
válku vojensky vyhrát (př. válka v Koreji, Německo po
1.SV)
• po ukončení války kapitulací nebo uzavřením mírové smlouvy musí následovat dohody o reparacích a výměně zajatců
• zbrojní omezení:
- zákaz bakteriologických zbraní
- zákaz prvního úderu chemickou zbraní, výroba chemických zbraní je však povolena
- omezení zkoušek jaderných zbraní
- zákaz použití jedovatých plynů, jejich výroba je však nekontrolovatelná

Poválečný mezinárodní systém

40. léta
- na konci 2.SV → mocenské sféry vlivu (vítězové hledají, s kým navázat smlouvy, kde
působit aj.)

Dva typy agrese:

2009-03-12T01:59:00.001-07:00

a) anexe – násilné připojení cizího území získaného agresí (př. Bosna a Hercegovina)
b) okupace – forma nadvlády, kdy je formálně ponechána činnost určitých orgánů, ty jsou
však zcela závislé na vůli agresora (př. Protektorát)
• vyhlášení války není záležitost vojenská, ale politická; má zastrašovací funkci a formu deklarace (sdělení), válku může vyhlásit pouze parlament (legislativní větev státní moci)
• dočasné přerušení války:
1) příměří – většinou bývalo v době náboženských svátků nebo v Evropě v období Vánoc
2) kartel – dočasný klid zbraní z důvodu výměny zajatců, popř. z důvodu ochrany civilního
obyvatelstva
• ukončení války:
- podrobení – vítězové vojensky obsadí území a připojí ho ke svému státu
- kapitulace – jedna ze stran je vojensky poražena, složí zbraně a dojde k podepsání
kapitulační dohody (př. 2.SV, válka v zálivu)

Ozbrojené represálie jsou zakázány chartou OSN

2009-03-12T01:58:00.002-07:00

• ozbrojené represálie jsou zakázány chartou OSN, výjimku tvoří rozhodnutí Rady bezpečnosti o vojenských akcích na ochranu míru
• Rada bezpečnosti OSN - 5 stálých členů: USA, VB, Čína, Francie, Rusko
- 10 nestálých členů, které volí Valné shromáždění OSN na 2 roky
každý rok jich zvolí 5)
- každý člen Rady má 1 hlas, stálí členové mají právo veta
- rozhodnutí jsou závazná pro všechny členy OSN

Válečný stav
A) obranné války
B) útočné války
• 1928 – Brian-Kellogův plán (VB + USA) → zakazoval agresivní (útočnou) válku X nebylo v něm specifikováno, co je to agrese
• 1973 – OSN – definice agrese = jakékoliv ozbrojené počínání proti suverenitě, územní integritě či politické nezávislosti druhého státu

4) Ekonomické sankce: a) Bojkot

2009-03-12T01:58:00.001-07:00

→ dobrovolné odmítání některých výrobků ze znepřátelené země
veřejností, s cílem ekonomicky tuto nepřátelskou zemi zničit
(př. ČR a Čína dřív)

b) embargo
→ zastavení obchodu s určitým zbožím do znepřátelené země (př.
ropa) → většinou oboustranné – tj. zastavení exportu i importu
s danou zemí)
c) blokáda
→ izolace země na poli ekonomickém, vojenském nebo
diplomatickém (př. Karibská blokáda = Rusko – Kuba – USA)
5) vojenské operace (válka v Perském zálivu v 90.letech – USA X Irák; bombardování
Srbska)

Mezinárodní soud v Haagu

2009-03-12T01:57:00.004-07:00

o mezinárodní soud v Haagu
- může rozhodovat pouze tehdy, pokud boudou jeho rozhodnutí respektovat obě strany
(viz. soud s Miloševičem – až poté, co ho Srbové vydali)
- zaštiťující organizace - OSN
o arbitráž (= smírčí řízení)
- přichází v úvahu tehdy, pokud se státy nepodrobí mezinárodnímu soudu
- je vybrána 3.strana, která rozhodne

Opatření při ohrožení míru
• nastávají, pokud všechna mírová řešení konfliktu selžou a 1 strana začne řešit situaci vojenskou hrozbou
• druhá strana, která se cítí být ohrožena, začne přijímat určitá opatření = represálie (nelegální odpověď na vznikající hrozbu):
1) vypovězení smluv
2) konfiskace majetku znepřátelené strany
3) manévry v blízkosti státních hranic (např. Rusko X Čína)

2. Kolektivní bezpečnost

2009-03-12T01:57:00.003-07:00

- spočívá ve spolupráci většího počtu států, což by mělo vést k odrazení případného
agresora při útoku na kteroukoli členskou zemi
- na této koncepci je dnes založena zbrojní politika OSN, NATO, v Evropě KBSE
(konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě)
- uplatnila se v 90.letech i v současnosti
• alternativou k rovnováze sil je koncepce kontroly a odzbrojení (jinak by mohlo dojít k selhání) → od 80.let rušení a odzbrojování jaderných zbraní
→ kontrola jaderných zkoušek

Mírová řešení konfliktů
• i přes veškeré diplomatické snahy nastávají situace, kdy dojde mezi státy ke konfliktu – je třeba situaci řešit
• způsoby řešení:
a) nezávazná
- základním prostředkem jsou diplomatická vyjednávání, je velmi důležitá 3.strana (tzv.
zprostředkovatel – musí to být stát, který má vojenský, politický nebo ekonomický vliv)

Mimo diplomatickou misi stojí konzul, ...

2009-03-12T01:57:00.001-07:00

• mimo diplomatickou misi stojí konzul, je jmenován ministrem vnitra, působí v cizí zemi, kde pomáhá a hájí zájmy občanů své země většinou ve styku s úřady a policií
• de facto – reálné respektování státu (obchod, kulturní mise), i když není členem mezinárodní organizace
• de iure – uznání státu podle mezinárodního práva (stát je členem mezinárodní organizace)
Mezinárodní organizace ozbrojených sil
• je způsob uspořádání ozbrojených složek s cílem zachovat světový mír
• ve 20.století se realizovala na základě 2 koncepcí:
1. rovnováha sil
- našla uplatnění v letech 1947-90 (Studená válka → rozpad Východního bloku)
- „závody ve zbrojení“ – znepřátelené bloky vynakládaly na vývoj zbraní stále vyšší
částky právě proto, aby byla udržena rovnováha sil
- v 70. a 80.letech byly podniknuty určité kroky ke kontrole zbrojení, popř. odzbrojení
(např. Helsinská mírová konference)
- rovnováha sil měla velký podíl na rozpadu Východního bloku, protože socialistické
země byly tzv. „uzbrojeny“

Diplomacie

2009-03-12T01:56:00.003-07:00

• hlavní nástroj mezinárodní politiky a bývá také definována jako umění jednat se zástupci jiných zemí
• důležitá je schopnost vyjednávání i za cenu kompromisů
• složení diplomatické mise (reprezentace státu ve státu jiném):
velvyslanec → nejvyšší představitel diplomatické mise
→ pověřuje ho hlava státu a v zemi, kam je vyslán, jej musí hlava státu také
přijmout
→ daná země musí velvyslance tzv. akceptovat (vyjádřit souhlas
s reprezentací), může jej odmítnout – persona non grata (nežádoucí osoba)
chargé d‘ affaires → dočasný zástupce v těch zemích, kde není zřízeno velvyslanectví
→ jmenován ministrem zahraničí
atašé (přidělenec) → má na starost 1 oblast spolupráce (vojenská, kulturní apod.)
• auta členů diplomatické mise jsou označena značkou CD a vlajkou své země
• diplomaté mívají tzv. diplomatické zavazadlo – označené jako diplomatické vozidlo, nikdo se do něj nesmí podívat
• velvyslanectví je územím, které patří státu, jež velvyslanectví zřizuje, platí zde i zákony tohoto státu

2. Smlouva

2009-03-12T01:56:00.001-07:00

- má závazný charakter
- je nejdůležitějším aktem mezinárodních vztahů a stanovuje kritéria (vypověditelnost smlouvy, podmínky, doba platnosti aj.)
- v případě nedodržení mohou následovat sankce (ekonomické, vojenské …)
- podle počtu signatářů se mezinárodní smlouvy dělí na: bilaterální (dvoustranné)
multilaterální (vícestranná)
- procedura přijímání mezinárodních smluv:
vyjednávání zplnomocněných odborníků – dávají smlouvě obsah, končí to parafou (zkrácený předběžný podpis)
podpis smlouvy – oficiální akt, kdy smlouvu podepisují hlavy států, popř. premiéři, smlouva stále ještě není platná
ratifikace smlouvy – schválení smlouvy zákonodárným sborem dané země; smlouva už je platná, ale ne účinná
nabytí účinnosti
- po ratifikaci se může stát to, že jedna od smlouvy odstoupí z důvodu porušení podmínek
smlouvy

Typy organizací:

2009-03-12T01:55:00.003-07:00

mezivládní
- garantem je samotný stát (prezident, premiér…)
- EU, OSN, NATO
mimovládní (nevládní)
- zaměřeny na určitou oblast spolupráce
- garantem jsou jednotlivé národní pobočky (sekce) těchto organizací
- UNESCO, Mezinárodní červený kříž
• organizace rozlišujeme na:
otevřené
- na členy nemají téměř žádné požadavky
- OSN, UNESCO, Světová zdravotnická organizace, Mezinárodní červený kříž
uzavřené
- členové musí plnit podmínky
- EU, NATO
• konkrétním výrazem mezinárodní spolupráce jsou mezinárodní dohody:
1. deklarace
- má nezávazný charakter a státy, které ji podepíšou, vyjadřují společnou vůli
- např. Všeobecná deklarace lidských práv (vydala OSN)

Idealisté

2009-03-12T01:55:00.001-07:00

idealisté – lidé jsou válkou natolik poučeni, že k dalšímu válečnému konfliktu
nedojde
2. realisté – německý politolog Hans Morgenthau – 1948: „Politika mezi národy“ –
stanovil realisticky zásady mezinárodní politiky:
» mocenské zájmy státu byly, jsou a budou
» je třeba rozumně zvážit národní zájmy v porovnání se zájmy
mezinárodními
» i tak budou vznikat konflikty → řešení = obratná diplomacie (důležitá je
role vyjednavače-diplomata, není to panovník)

Mezinárodní systém
• existují 2 přístupy v organizování mezinárodních vztahů:
1. izolacionismus – země nechce zavdat příčinu ke konfliktu a uzavírá se do sebe
(př. Rusko po r.1917, Čína ve starověku a středověku)
2. mezinárodní spolupráce – vede ke vzniku mezinárodních organizací
• mezinárodní organizace jsou výrazem mezinárodní spolupráce

Vývoj mezinárodních vztahů:

2009-03-12T01:54:00.003-07:00

• má blízko k jiným vědám jako jsou mezinárodní právo, mezinárodní obchod a ekonomika, geografie (průplavy, průlivy), politologii, sociologii, historii, religionistice
• vývoj mezinárodních vztahů:
- do konce 19.století byly mezinárodní vztahy považovány za panovnickou záležitost (rodinné příbuzenství, politické sňatky)
- na přelomu 19. a 20.století se začíná uplatňovat názor, že mezinárodní vztahy by měly být organizovány v zájmu veřejného blaha
- 1.SV zasadila velkou ránu do iluzí mnohých z těch, kteří považovali mezinárodní vztahy za oblast rozumně se vyvíjející
- toto zklamání neodvrátil ani vznik Společnosti národů, který nebyl schopen ani zajistit dodržování Versailleského systému
- Společnost národů se zcela rozpadla s nástupem fašismu v některých evropských zemích (Německo, Itálie, Španělsko)
- v meziválečném období se začínají formovat 2 postoje k organizaci mezinárodních vztahů:

Pohyb sebezakotvení ve světě

2009-03-12T01:54:00.001-07:00

1. pohyb sebezakotvení ve světě
- člověk přijímá fakt, že je člověkem a vede ho k tomu skutečnost, že je přijímán druhými lidmi a odlišuje se od věcí (zakotvení v živočišné říši → je člověk)
2. pohyb sebeprodloužení
- je to pohyb práce a životního obstarávání, člověk si všímá pouze těch věcí, které mu mohou přinést užitek a nakonec i druhé lidi chápe jako předmět užitku (chci jít dál, sahat po věcech, které mohou zpříjemnit můj život)
3. sebenalezení
- je to setkání člověka se sebou i s druhými lidmi; uvědomění si toho, že smysl života nelze hledat v praktickém obstarávání a člověk si uvědomuje konečnost lidského života (věci jsou pomíjivé, důležitá je myšlenka, vzpomínka)

Mezinárodní politika, mírová řešení konfliktů mezi státy, mezinárodní organizace ozbrojených sil

Mezinárodní politika
• mezinárodní politika je vědou, která se zaměřuje na vztahy mezi mezinárodními subjekty
• soustřeďuje se na momenty, které ovlivňují chování mezinárodních subjektů, a na vývoj a strukturu mezinárodních společenství

Masaryk hledá z tohoto stavu společnosti východisko...

2009-03-12T01:53:00.000-07:00

• Masaryk hledá z tohoto stavu společnosti východisko - v 1.fázi jej nachází v obnovení náboženského citu, později se však přimknul k tzv. ideálu humanitnímu – ten se nejvíce projevuje v angažovaném občanském postoji, filozofii a politiku totiž chápe jako rub a líc jedné mince a říká, že politika je vlastně uplatnění filozofie v praktickém životě (člověk se musí angažovat ve věcech, které ovlivňují jeho život)
• člověk by měl ve svém životě reformovat své postoje pokaždé, když to vyžaduje pravda a prospěch celku, i kdyby to pro něj bylo nepohodlné; odsuzuje proto hotové názory, módnost, lacinost, národnostní, rasové a náboženské předsudky
• skupina Hrad – varování před fašismem a komunismem

Jan Patočka (1907 – 1977)
• do určité míry navazuje na Masaryka – v myšlence propojení filozofie a politiky
• svůj občanský postoj dal najevo na samotném sklonku svého života, kdy se stal 1.mluvčím Charty 77
• jeho dílo je velmi různorodé a bohaté, opírající se o myšlenku občanské svobody jako podmínky lidské existence

Tomáš Garrigue Masaryk

2009-03-12T01:52:00.002-07:00

• profesor Karlovy univerzity
• zasloužil se o vznik společného tátu Čechů a Slováků
• od r.1918 byl prezidentem ČSR (až do r.1936)
• jeho filozofické dílo je významné v celoevropském kontextu
• byl filozoficky spřízněn s prostějovským rodákem o 9 let mladším Husserlem
• jejich filozofický pohled byl odlišný, ale dotýkali se často stejných problémů
• Masaryk byl významný kritik moderní doby, tento svůj postoj nejlépe vyjádřil ve studii: Sebevražda jako masový jev moderní civilizace → klade si zde otázku „Jak je možné, že v dřívějších dobách, v mnohem těžších životních podmínkách, se dokázali lidé lépe vyrovnat s obtížemi života, a naopak dnes těmto obtížím podléhají a stále častěji je řeší únikem – sebevraždou?“
• v moderní době se podle něj vytratila harmonie mezi rozumem a morálkou, rozum jde jinými cestami než morálka, člověk zažívá stav patologické nervozity a ztrácí se smysl lidského života a tím pádem neochota podstupovat různá příkoří (dříve lidé věřili panovníkovi a Bohu, v moderní době si rozumem člověk zdůvodňuje neúspěchy, odvykne si podstupovat zátěž a řeší to sebevraždou)

Petr Chelčický

2009-03-12T01:52:00.001-07:00

• odmítal jakékoliv násilí (fyzické i psychické), uznával pouze boj duchovní (boj proti vlastním nedostatkům)
• odmítal rozdělení tehdejší středověké společnosti (ale neřešil to)
• jeho myšlenky měly vliv na vznik Jednoty bratrské (největší protestantská církev)
• v pozdějších dobách měl obrovský vliv na L.N.Tolstoje

Jan Amos Komenský
• barokní myslitel a filozof
• v jeho učení můžeme nalézt prvky protestantského myšlení (příznivec Jednoty bratrské)
• zastával myšlenku: „Jediným pevným bodem, o který se můžeme opřít, je Bůh“ (tam člověk získá jistotu) → dílo: Hlubina bezpečnosti
• byl hluboce věřící, spatřoval nedostatky společnosti
• byl ovlivněn Erasmem Rotterdamským

Albert Camus

2009-03-12T01:51:00.004-07:00

- zastával podobné názory jako Sartre, ale jeho chápání existence je ještě více vyostřené
- citát: „Lidská existence je absurdní“
- ptá se, co má člověk dělat? Spáchat sebevraždu a tím zmizet?
- východisko – absurditu života můžeme řešit dvojím způsobem:
1. smrtí (sebevraždou)
2. revoltou – tzv. aktivní vystoupení proti zlu
- projevil se i literárně – román Cizinec
- filozofická esej Mýtus o Sysifovi (zamýšlí se nad absurditou jeho činů)

Česká filozofie

Jan Hus
• kritizoval církev a její praktiky
• požadoval návrat k původním křesťanským ideálům a rovnost před Bohem
• myšlenky:
1) jediným zástupcem Boha ne zemi je Jejíž Kristus, nikoliv papež (papež je pouze světská
osoba)
2) věřící nemusí poslouchat církevní vrchnost, pokud ta nejedná v souladu s Biblí
• v r.2000 se současný papež Jan Pavel II. veřejně omluvil za upálení Husa

Husserl na základě transcendentálního vědomí říká...

2009-03-12T01:51:00.003-07:00

Husserl na základě transcendentálního vědomí říká, že pro člověka existuje dvojí způsob vnímání světa:
1. vědecký (opora ve fyzikálním a matematickém chápání světa)
2. lidský (opora v transcendentálním vědomí) – má význam ten, že umožňuje dorozumět
se
závěr – věda nám v mnohém ulehčuje život, ale nepomáhá nám najít jeho smysl

Existencionalismus
• jako směr se objevuje po zkušenostech z obou světových válek, kdy padá představa o pozitivně se vyvíjejícím člověku
• otázky po smyslu existence člověka se objevovaly už dříve u některých osobností (F.M.Dostojevskij, Franz Kafka)
Jean Paul Sartre
- představitel ateistického existencionalismu (odmítající náboženský výklad světa)
- filozof, spisovatel, dramatik, esejista
- filozofický spis Bytí a nicota
- literární spis – román Hnus (Nevolnost)
- říká, že člověk je vržen do života a odsouzen ke svobodě → záleží pouze na nás, co se svým životem uděláme; nejsou tudíž žádné okolnosti, které by nás ovlivňovaly (není Bůh ani nic podobného)
- tento pocit existence je pro nás tíživý
- podle Sartra můžeme najít smysl života v činnosti a pomoci druh

John Dewey

2009-03-12T01:51:00.001-07:00

 navazuje na Jamese především v oblasti sociologie a pedagogiky
 z jeho koncepcí dodnes těží americký školský systém
 jeho ústřední myšlenkou byl neustálý vzrůst a měřitelný užitek
 věda, vzdělání i výroba slouží pouze jako instrument k dosažení tohoto vzrůstu, tzv. instrumentalismus

Fenomenologie
Edmund Husserl
 podle Husserla má naše poznání většinou dogmatický ráz (něco, v co bezmezně věřím, nepochybuji), automaticky věříme, že našim představám odpovídá i něco ve skutečnosti
 Kde ale bereme jistotu, že to, co vnímáme, nejsou jen pouhé prožitky? → musíme se zřeknout naší dogmatické víry v existenci vnějšího světa a tuto tezi o existenci vnějšího světa tzv. „uzávorkovat“ (zbavit platnosti)
 po uzávorkování můžeme naše vědomí zkoumat, ale dojdeme k závěru, že i naše vědomí je součástí jsoucna, takže musíme uzávorkovat i toto vědomí a vše zkoumané se pro nás stane pouze jakýmsi fenoménem (jevem), který je u každého člověka individuální
 závěr je ten, že Husserl věří v tzv. transcendentální vědomí, které umožňuje jednotlivci poznávat svět pouze na základě zjevování (ukazování se jsoucího)

Pragmatismus

2009-03-12T01:50:00.002-07:00

• filozofický směr, který už v 19.století nejlépe vystihuje amerického ducha vynalézavosti, činorodosti a soutěživosti
• za zakladatele je považován
William James
- psycholog a filozof 2.poloviny 19.století
- při svých úvahách o úspěchu lidského jednání dospěl k závěru, že vědecko-technický
pokrok je důležitý především proto, že poskytuje člověku výhody
- velkou pozornost věnoval koncepci pravdy
- doposud převážná část evropské filozofie vnímala pravdu na základě shody myšlenky a předmětu, podle Jamese je měřítkem pravdy prospěch → co je prospěšné či účelné pro mě, je pravdivé
- pravda je tedy pro něj relativní pojem, je pluralitní a každému člověku se odkrývá s ohledem na jeho zájmy, přesvědčení …
- tento postoj ovlivnil řadu dalších osobností, směrů (ovlivnil K.Čapka – Noetická trilogie)

Filozofie 20. století

2009-03-12T01:50:00.001-07:00

- filozofie života
- pragmatismus
- fenomenologie E. Husserla
- existencionalismus
- je odrazem krize filozofie, rozebírá určitý postoj nebo myšlenku

Filozofie života
• zakladatelem a čelním představitelem je francouzský filozof Henri Bergson
Henri Bergson (1/3 20.století)
- o rozumu (o intelektu) tvrdí, že má tendenci svět kouskovat a vytvářet izolované modely (ne souvislost, přetržitě – diskontiuálně) → rozumem nelze svět poznat (nevidíme souvislost mezi věcmi)
- ptá se, zda je možné poznat pravou povahu bytí (existence) a říká, že je to možné pouze „ponořením do oceánu života, kde základní myšlenkou a principem je trvání a běh času“ → hovoří o tvořivém vývoji, který nelze vysvětlit rozumově, protože je vyvolán mimoracionální silou nazvanou elan vital – životní síla, kterou můžeme vnímat pouze intuicí, nelze ji mechanicky a rozumově poznat)

Friedrich Nietzsche

2009-03-12T01:49:00.002-07:00

- německý myslitel, byl ovlivněn Herakleitem (říká, že nic mezi Herakleitem a jím není) a indickou filozofií
- na rozdíl od Schopenhauera i indické filozofie nechce Nietzsche vůli přemáhat; dalším rozdílem je to, že za prvotní vůli nepovažuje vůli k přežití, ale vůli k moci
- každý člověk má část této vůle v sobě, není však schopen ji prosadit; tento člověk je podle Nietzscheho otrok a jeden z mnoha členů tupého stáda
- toto stádo se schovává a ospravedlňuje své činy takovými omyly jako je demokracie, morálka, socialismus, křesťanství apod.
- jediný, kdo se od tohoto stáda odlišuje, je nadčlověk, který vnitřně cítí, že Bůh je mrtev a je tady pouze on sám
- tento nadčlověk je ztělesněním a naplněním vůle k moci, je však mnohdy nenáviděný, osamocený, ale velmi mocný
- tato teorie o nadčlověku symbolizuje rozchod s tradičními hodnotami, navíc byla tato teorie částečně zneužita a zvulgarizována německým fašismem

Iracionalismus

2009-03-12T01:49:00.001-07:00

• iracionalismem označujeme ty směry novodobé historie, které odmítají možnost rozumového vysvětlení světa
• největší uplatnění našel v německé filozofii
Arthur Schopenhauer
- vychází z Kanta a indické filozofie, především buddhismu
- říká, že viditelný svět je pouze zdání a pravé podstatě světa se můžeme přiblížit vůlí – tomuto přístupu říkáme voluntarismus
- říká, že vše živé je pouze vůlí k životu, ukazuje to rozmnožovací pud; cit a láska jsou pouhé iluze a vše směřuje k zachování druhu
- člověk se celý svůj život trápí a strádá, protože vůle je nekonečná, ale její naplnění je omezené; přesto člověk určité životní naplnění zažívá (osvobození od žádosti) a to ve

dvou případech:
1. v umění (je osvobozeno od jakékoliv vůle)
2. v opření vůle = askezi (odříkání) – zbavuje se tužeb

Marx přecenil úlohu ekonomických vztahů...

2009-03-12T01:48:00.004-07:00

Marx přecenil úlohu ekonomických vztahů a vycházel z předpokladu, že třídní rozdělení společnosti přinese neodvratně světovou revoluci a třídní boj je tedy hybnou silou dějin – v revoluci zvítězí proletariát, který je pokrokovější (nemá co ztratit) a postupem času dojde k nastolení beztřídní společnosti
Marx byl výborný ekonom a z jeho ekonomické analýzy společnosti vycházely mnohé další školy
jeho největší chybou bylo přecenění úlohy ekonomických vztahů na úkor duchovních sil společnosti (na úkor nadstavby)
Marxovo učení mělo odezvu i ve 20.století, kdy zde vznikly dva proudy levicové politiky:
1. komunistický - reálné uplatnění po r.1917 v SSSR, později v tzv. socialistických
státech
- nedokonalost tohoto proudu spočívala v praxi tzv. třídního boje
2. sociálně-demokratický - existuje sdružení takto orientovaných stran na západě, tzv.
socialistická internacionála
- postupné prosazování požadavků pracujících, posílení role
odborů

Marxismus, iracionalismus

2009-03-12T01:48:00.003-07:00

Marxismus
Karel Marx a Bedřich Engels
 němečtí filozofové spojeni celoživotním přátelstvím, filozofickou a politickou jednotou
 vytvořili na tehdejší dobu dosti propracovaný filozofický, ekonomický a sociální systém
 nebyli však originální, ale spíše dokázali důmyslně propojit několik předchozích filozofických směrů – hovoříme o tzv. zdrojích marxismu:
 Hegelova dialektika (vývojovost, spirála)
 Feuerbachova antropologie (pohled na člověka, odmítání idealismu)
 francouzští utopisté a materialisté
 anglická klasická ekonomie – Adam Smith (teorie volné ruky trhu)
 Marx tvrdí, že podstatou světa je materiální skutečnost
 podtrhuje a vyzdvihuje Hegerovu dialektiku i jeho filozofii práce (jako důkaz lidské aktivity, lidského sebetvoření), ale zároveň říká: „V procesu práce však začala vznikat ekonomická a sociální nerovnost“
 v důsledku toho rozdělil společenské jevy na:
 společenská základna (převládající způsob výroby = ekonomické vztahy)
 společenská nadstavba (kultura, politika, náboženství, mezilidské vztahy)

Herbert Spencer

2009-03-12T01:48:00.001-07:00

 tento Darwinův krajan (Angličan) uplatnil evoluční teorii na společnost, kdy říká: „I ve společnosti přežívá nebo je úspěšnější ta skupina lidí nebo ten jev, který se dokáže pružněji přizpůsobit měnícím se podmínkám“

L. Feurbach
 německý filozof, který se velmi kriticky vyjádřil k Hegelovi → uznává jeho dialektiku, ale vytýká mu to, že jeho absolutní ideu lze interpretovat nábožensky
 je materialistou a vyslovil velmi tvrdou kritiku náboženství → říká, že náboženství vzniklo z lidského egoismu a touhy po štěstí; příroda však klade na této cestě člověku překážky a ten to řeší nejsnadnějším způsobem – představí si mocnou a všeovládající bytost
 vysvětluje náboženství antropologicky (z člověka) a materialisticky (,arteriální podstata jako základ světa) a vytváří tzv. teorii „náboženství člověka“
 člověk se v dějinách zbavil svých nejušlechtilejších emocí a vlastností a vtělil je do Boha (odcizil je sám sobě), je zapotřebí, aby je vztáhnul zpět do svého života
 říká: „Nejvyšší hodnotou je láska ne k Bohu, ale k ostatním lidem“

Teologické,Metafyzické,Pozitivní stádium:

2009-03-12T01:47:00.002-07:00

1. teologické stádium
- lidé v tomto stádiu chtějí poznat prvotní příčiny - nevysvětlitelné věci si lidé vysvětlují pomocí náboženských sil - lidé v tomto stádiu chtějí poznat prvotní příčiny světa a představují si je jako nadpřirozené činitele
- rozlišuje 3 stádia: 1.animální (pravěk), polyteistické (starověk), monoteistické
(středověk)
2. metafyzické stádium
- v tomto stádiu nahrazují lidé nadpřirozené síly abstrakcemi o světě, ty však nejsou
vědecky doloženy, spíše vznikly na základě fantazie
3. pozitivní stádium
- nevysvětlitelné otázky lidé vysvětlují pomocí vědy – pozornost věnuje faktům.veškeré lidské poznání by mělo být podloženo empirií či konkrétním laboratorním nebo jiným důkazem
dělení věd:
- matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie
- nejjednodušší je podle Comta matematika (je nejvíc pevná a málo ovlivnitelná, používá stále stejné symboly – je neměnná)
- nejsložitější je sociologie, která nejvíce podléhá vnějším vlivům – zkoumá proměnlivou společnost

Hegel svou filozofií výrazně ovlivnil...

2009-03-12T01:47:00.001-07:00

hovoříme zde o zákonu negace negace (T x A, A x S)
kromě jeho dialektiky byla nejznámější částí jeho líčení filozofie dějin → „Rozum vládne dějinami“ – jednotlivé civilizační stupně jsou sebepoznáním ducha, toto sebepoznání ducha se projevuje lidskou aktivitou → toto východisko vede Hegela k přesvědčení, že lidé se reprodukují (sebetvoří) na základě práce
Hegel svou filozofií výrazně ovlivnil následující filozofické školy (Marxe, Engelse)

Pozitivismus, filozofie L. Feurbacha

Pozitivismus
- za zakladatele a nejvýznamnějšího představitele pozitivismu je považován Auguste Comte
Auguste Comte
- odmítl nadřazenost rozumu nad zkušeností a pojmem pozitivismus zdůrazňoval to, že naše poznání má být věcné a určité (pozitivní)
- nemá cenu se zabývat tím, co nelze laboratorně dokázat, popř. empiricky doložit
- lidské poznání prochází třemi stádii:
teorie třech fází (stádií) – tyto 3 fáze se vztahují jak na vývoj myšlení člověka, tak na vývoj lidského poznání obecně

G.W.F. Hegel

2009-03-12T01:46:00.002-07:00

- velký obdivovatel antické filozofie (pro komplexnost a všestrannost)
- citát: „Vše, co jest rozumné, je skutečné a co je skutečné, je rozumné“ → ztotožňuje bytí a myšlení (naše myšlení patří do bytí)
- pravým principem světa je idea – idea je obsažena v každé věci a náš svět je seberozvíjením absolutní ideje
- absolutní ideu naplňují ostatní ideje, které k absolutní ideji směřují; idea je centrální a na ni vše navazuje
- Hegel = idealista
- proslavil se především svou dialektickou metodou (dialektika = chápání světa, kdy uznáváme pohyb, vývoj)
- Hegel obdivoval a částečně navázal na dialektiku Herakleitovu a založil ji také na jednotě a boji protikladů, rozvinul ji do tzv. Hegelovské triády:
1. teze
2. antiteze
3. synteze
- veškeré jevy ve společnosti a přírodě obsahují již při svém vzniku určité protikladné a negující prvky (antiteze)
- původní jev však úplně nezanikne, ale ve spojení s negovaným jevem vznikne nová kvalitativně lepší skutečnost (synteze)

Kant se snaží popsat předpoklady etiky...

2009-03-12T01:46:00.001-07:00

- Kant se snaží popsat předpoklady etiky
- v této části upozorňuje na nepodmíněnost (autonomii) mravního citu, je to jakási
schopnost člověka rozhodnout se pro určité jednání na základě vnitřních morálních
norem nezávisle na vnějších podmínkách
- vyjádřil tuto myšlenku do podoby tzv. kategorického imperativu (přikazující tvrzení) a
ten zní: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecně platným zákonem“
- citát: „Hvězdné nebe nade mnou, mravní základ ve mně“ → hvězdné nebe vidíme
všichni, ale nemůžeme jej změnit
kritika soudnosti
- zde se zabývá estetikou a vnímáním krásy
- Kant se ptá: „Existuje měřítko pro vnímání krásy a ošklivosti?“, odpovídá, že existuje
a jsou to naše pocity
- rozlišujeme 2 základní pocity: pocit libosti a pocit nelibosti → krásné je to, co v nás
vzbuzuje libost, naopak pocit nelibosti je známkou nedostatku krásy a estetična →
zdůrazňuje lidskou individualitu, vliv transcendentální dialektiky
Kantův přínos pro filozofii byl mimořádný, dodnes mnozí myslitelé vycházejí z jeho konceptu nezávislosti člověka na vnějších vlivech, transcendentálního poznání apod.

1. apriori, 2. aposteriori:

2009-03-12T01:45:00.002-07:00

1. apriori
» to, co je nám dáno předem, co je vrozeno
» předem jsou člověku vrozeny zejména tyto nazírací formy:
čas a prostor
možnost, nutnost a příčina
syntetizující schopnost (schopnost spojovat jednotlivé smyslové vjemy ve
zkušenost)
2. aposteriori
» je nám dáno dodatečně, ze zkušeností
- Kant dále rozlišuje 2 druhy poznání:
a) to, které se opírá o zkušenost
b) to, které se opírá o vnitřní touhu jedince po jednotě (harmonii) → transcendentální
dialektika (při vnímání přírody, krásy, nemůžeme zdůvodnit předchozí zkušenost)

Německá klasická filozofie

2009-03-12T01:45:00.001-07:00

Immanuel Kant
 jeden z největších filozofů světa, který sám prohlašoval, že jeho filozofie je dosti obtížná a v některých momentech těžko pochopitelná
 v počáteční fázi jeho vědeckého života se zabýval fyzikou, geografií, antropologií, až v pozdější fázi, v tzv. kritickém období, se zabýval filozofií
 filozofové až do jeho doby používali rozum ke kritice a hodnocení světa
 Kant podrobil kritice rozum samotný – tvrdil, že člověk je bytostí nejenom myslící, ale také chtějící a cítící
 nazval tedy 3 části své filozofie „3 kritiky“:
1. kritika čistého rozumu (myšlení)
2. kritika praktického rozumu (morálka, etika)
3. kritika soudnosti (estetika)
 kritika čistého rozumu
- zkoumá zde předpoklady našeho poznání, snaží se zejména popsat rozdíl mezi
stránkou smyslovou a rozumovou, popř. mezi zkušeností a tím, co je nám vrozeno

Jean Jacques Rousseau

2009-03-12T01:44:00.001-07:00

 když Francouzská akademie vyhlásila soutěžní téma: „ O morálním vlivu vědy a pokroku na lidskou civilizaci“, jediný Rousseau odpověděl negativně
 odpověděl, že pokrok způsobil to, že člověk ztratil přirozenou citlivost a tím upadlo jeho lidství
 ve své původní podobě byl člověk naprosto svobodný a především vznik soukromého vlastnictví prohloubil nerovnost a původní blažený stav člověka tím byl udupán
 kladl si otázku: „ Jak ale tento problém vyřešit?“ → člověk se asi těžko vrátí k nepohodlnému životu jako v pravěku, proto navrhuje obnovení přírody v člověku rovností všech
 takže lidé se podle Rousseaua vzdají svého přirozeného stavu a nahradí jej občanskou svobodou a suverenitou lidu
 citát: „Svoboda je poslušnost vůči zákonu, který jsme si sami stanovili“
 Rousseau byl také pedagogem a napsal spis Emil čili O výchově → cílem jeho výchovy je nechat jedinci svobodu a vychovatel by měl jedince pouze uchránit před vnějšími škodlivými vlivy

FRANCOUZŠTÍ MATERIALISTÉ

2009-03-12T01:43:00.004-07:00

 nechali se inspirovat Descartem
 naprosto potírali samostatnou duchovní existenci a tvrdili, že vše je pouze hmota a její různé projevy
 tomuto přístupu říkáme materialistický monismus (připouští pouze materiální substanci a všechny další projevy jsou pouze odvozené)
Dietrich von Holbach
De La Metrie
 ve svých názorech šel tak daleko, že i lidské myšlení považoval za fyziologický produkt a funguje podobně jako míza stromu – naivní-mechanický materialismus
FRANCOUZŠTÍ ENCYKLOPEDISTÉ
Denis Diderot
 stal se spolu s dalšími spolupracovníky (Baptiste d’Lambert) vydavatelem do té doby největší encyklopedie nazvané Encyklopedie umění, věd a řemesel (28 svazků)
 tím sledovali do určité míry jakousi tendenci po odstranění materialistického zjednodušování a chtěli ukázat rozmanitost a složitost světa

Charles Louis de Montesquieu

2009-03-12T01:43:00.003-07:00

 díval se velmi skepticky na Francii v době svého života a přirovnal ji dokonce k východní despocii
 tvrdil, že král je nejmocnější proto, že ovládá násilím ducha poddaných
 velmi si vážil Anglie jako země s největší politickou a náboženskou tolerancí
 v díle Duch zákonů konkrétně rozpracoval Platonovu a především Lockovu myšlenku o rozdělení státní moci a on sám k moci zákonodárné a výkonné připojil moc soudní → tvůrce současného dělení státní moci na 3 nezávislé složky
 provedl do té doby nejhlubší a nejpropracovanější kritiku absolutistické moci
Francois Maria Voltaire
 byl asi nejproslulejším z osvícenců díky své otevřené a velmi ostré kritice tehdejší společnosti
 především útočil na předsudky a pověry, zejména náboženské (církevními představiteli byl přímo nenáviděn)
 tvrdil, že společenský pokrok musí vycházet z osvíceného panovníka - nikoliv z lidových vrstev, ale od aristokracie
 zajímavý je Voltairův pohled na dějiny – nechápe je jako střídání panovníků, sled bitev, proměny církve, ale chápe je jako proměnu lidského ducha a od něj je vše ostatní odvozené
 myšlenku boha nezavrhoval, ale byl tzv. deistou → bůh sice svět stvořil, ale nadále do něj vůbec nezasahuje
 začal také pochybovat o tom, že bůh je spravedlivý a má lidi rád, k čemuž ho přivedlo ničivé zemětřesení v portugalském Lisabonu

Panovník je povinen respektovat:

2009-03-12T01:43:00.001-07:00

panovník je povinen respektovat toto přirozené právo člověka, je také povinen dodržovat zákony, ale vyhlašovat zákony mohou jen lidé ze své svobodné vůle; pokud to nerespektuje, lidé mu mohou společenskou smlouvu vypovědět → vede k revoluci
George Berkeley
irský biskup
uplatnil Newtonovy pohybové zákony ve výkladu společnosti
říká, že společnost je ovládána dvojicí sil:
a) odstředivou, ve společnosti ji představuje egoismus, touha vyniknout, touha po sebeuplatnění (v době míru)
b) dostředivou, která se ve společnosti projevuje sdružovacím pudem, snahou být členem společnosti (v době války)
tyto síly by měl znát i panovník – panovník v době války podporoval sílu dostředivou a naopak

Francouzské osvícenství
• anglický empirismus položil teoretické základy volnomyšlenkářství
• francouzské osvícenství dalo těmto myšlenkám reálnou podobu, což vedlo až k Francouzské buržoazní revoluci

Novověká filozofie do 19. století

2009-03-12T01:42:00.002-07:00

Anglický empirismus
• filozofický směr, který se opírá o zkušenostní poznání
John Locke
 anglický lékař, učitel, filozof, byl velmi vzdělaný
 přišel s názorem, že lidé nemají žádné vrozené ideje, ale spíše zvyk přidržovat se dříve získaných představ
 ve své eseji O lidském rozumu vyřkl svůj největší citát: „Nic není v intelektu, co dříve nebylo ve smyslech“ → vždyť děti a divoši žádné vrozené ideje nemají (na základě vjemu rozvíjíme svoji intelektuální činnost)
 říká, že rozum člověka v okamžiku narození je nepopsaným listem papíru nebo také prázdnou stolovou deskou, na kterou život zapisuje zkušenosti
 jeho empirismu také říkáme senzualismus, protože zdůrazňuje důležitost smyslového poznání
 vyjádřil se také k otázkám společenským a Hobbesovu teorii společenské smlouvy zpravuje a doplňuje o teorii přirozeného práva
 vychází z toho, že přirozeným stavem člověka byla svoboda
 vznikem státu lidé nepozbyli práva na svobodu, pouze dobrovolně podstoupili státu právo mstít křivdy

Gottfried Wilhelm Leibniz

2009-03-12T01:42:00.001-07:00

• podle tohoto německého filozofa nevysvětlil Descartes ani někteří jeho pokračovatelé přírodní jevy – přesněji řečeno co uvádí živé organismy v činnost a proč vůbec existuje život
• přichází s teorií monád (monádologie), která tvrdí, že ve všech živých i neživých věcech jsou živé, činné síly – nechal se zde inspirovat G.Brunem
• tyto monády jsou nejmenší částečky veškeré hmoty, nelze je vysvětlit mechanicky, jsou obdařeny vnitřním pohybem a živostí (utvrdily ho v tom mikroskopické objevy)
• tvrdí o hmotě, že je plná života a přirovnává ji k rybníku plnému ryb
• tvrdí, že monády jsou ovšem různého druhu, některé jsou velmi činné (ty v živých organismech), v neživých věcech se podobají člověku v bezvědomí, který rovněž vypadá jako mrtvý, ale žije
• otázku, jak je vše v hmotě uspořádáno, řeší tzv. předsjednanou harmonií (tu uložil Bůh do látek), která je uložena uvnitř monád
• materialistický přístup, ale připouští možnost Boha

Baruch Spinoza

2009-03-12T01:40:00.003-07:00

• největší nizozemský filozof
• byl původně španělský Žid, Arabové Židy chránili, ale Arabové byli ze Španělska vyhnáni a Židé byli pronásledováni, Spinoza se s rodiči ocitl v Nizozemsku
• nejznámější dílo: Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii
• po vzoru Descarta tvrdí, že filozofie musí mít matematickou jednoznačnost
• Bůh je skrytou příčinou všech věcí (vliv G.Bruna – pantheismus) - monismus
• ve všem spatřoval tzv. kauzální (příčinnou) nutnost – tato kauzální nutnost je z dnešního pohledu přírodním zákonem, který mi nemůžeme ovlivnit
• tuto kauzální nutnost Spinoza vztáhnul i na morálku člověka, především na jeho svobodu
• citát: „I člověk jedná jako kámen vržený do vzduch, který si myslí, že svobodně padá“ – mravní nutnost tedy spočívá v přitakání přirozené nutnosti
• v souvislosti s lidskou svobodou říká: „Svoboda je poznaná nutnost“ → člověk si myslí, že je svobodný, ale přesto je ovlivňován přírodními zákonitostmi; člověk žije svobodně až tehdy, je-li o tom vnitřně přesvědčen
• jeho teorie kauzální nutnosti se vztahuje i na společnost, kdy tvrdí, že základem sebezachování státu je poskytovat lidem svobodu v myšlení a názorech, je totiž proti přirozenosti lidí, kdyby názor, který považují za správný, byl označen za zločin
• měl vliv na budoucí volnomyšlenkáře ve Francii

René Descartes

2009-03-12T01:40:00.001-07:00

• francouzský filozof a matematik
• chtěl vyvést filozofii z temnot (spatřoval krizi filozofie po renesanci) a přichází z převratnou metodou skepse (skepticismus = pochybování o možnostech dokonale poznat svět) → vše vystavuje ohni pochybnosti a tvrdí, že jediná jistota jsou pochyby
• citát: „Jestliže pochybuji, myslím, jestliže myslím, tedy jsem“ (to, že přemýšlím o světě, je doklad o tom, že jsem) – nezavrhuje veškeré lidské myšlení, ale dokazuje tím bytí
• je zastáncem tzv. dualismu → vše na světě je tvořeno 2 substancemi:
1. duchovní – atributem je lidské myšlení
2. hmotná – atributem je rozprostraněnost v prostoru (nejlépe ji vyjadřuje geometrie)
• velmi slabým momentem této teorie je otázka propojení hmotné a duchovní substance – pokud je myšlení vlastní pouze člověku, tak i zvířata jsou pouze jakási tělesa a dokládá to několika zajímavými příklady (když uhodíme do klavíru, ozve se zvuk stejně jako když kopneme do psa)
• další komplikací je propojení hmotné a duchovní substance v samostatném člověku – odpověď se pokusili dát např. francouzští materialisté, kteří tvrdili, že i člověk funguje jako stroj včetně myšlení

2) Thomas Hobbes

2009-03-12T01:39:00.003-07:00

 Angličan zabývající se otázkami týkajících se státoprávní teorie
 autor teorie Společenské smlouvy – člověku je od přírody dána základní vlastnost a tou je egoismus (tzv. krajní forma individualismu, vidění jen sebe), z tohoto důvodu by postupně ve společnosti nastala válka všech proti všem, lidé si však toto uvědomili a vytvořili stát, který je lidským výtvorem a nad lidmi má nadřazenou moc; člověk tedy dobrovolně uzavírá se státem tzv. společenskou smlouvu, kdy některé pravomoci svěřuje státu (pravomoci trestat křivdy, zločiny → z důvodu neobjektivnosti člověka)
 uvědomoval si, že moc státu je obrovská a neomezená a přirovnal ji bájné příšeře Leviatan – je všude prorostlá, zlá a může nás zničit
 neuměl vyřešit myšlenku neomezené moci státu – v této myšlence pokračoval John Lock a další Angličané

Velké porenesanční filozofické systémy

- novověká filozofie nastoluje jako centrální problém gnozeologický
- rozděluje myslitele na představitele racionalismu a empirismu

T.B.Paracelsus

2009-03-12T01:39:00.001-07:00

 německý praktikující lékař, který při poznávání lidského těla došel k herm. Závěrům
• další představitelé: italský myslitel H.Cardamus, G.Bruno
• hermetici mají tendenci vidět svět celistvě, uzavírají do jednoho celku živou přírodu, básnictví, víru, filozofii a svět potom vnímají na základě mystiky i realismu
Giordano Bruno
 významná osobnost, kterou však odmítali jak katolíci (pro jeho představy o vesmíru), tak i vědci (pro jeho nevědecký a básnický styl vyjadřování)
 vesmír nepozoroval dalekohledem, ale svou intuicí a tvrdil, že ve vesmíru jsou miliony sluncí, že vesmír je plný života
 byl zastáncem tzv. pantheismu, který tvrdí, že bůh není vně přírody, ale je obsažen v přírodě samé, ve všech věcech, jevech apod.
 ve společnosti vidí nekonečné vývojové možnosti a vyvozuje pokrokové názory na společnost:
 odsuzuje hrabivost civilizovaných Evropanů a jejich tendenci vnucovat přírodním národům své náboženství
 je jakýmsi vyvrcholením hermetických snah, měl dobré názory a intuici, ale nedokázal je vysvětlit

3. Idol tržiště – ....

2009-03-12T01:38:00.002-07:00

3. idol tržiště – vzniká ve společenském styku, lidé se dopouštějí chyb, poněvadž si
neváží slov a podléhají módním aktuálním vlivům, nedokážeme si
navzájem naslouchat nebo někomu nasloucháme až moc – něco je
módní (mnoho lidí, každý křičí svůj názor)
4. idol divadla – máme tendenci předvídat názory autorit, které jsou předváděny jako
na divadle; určité názory a závěry přechází z generace na generaci,
přijímáme je nekriticky, ač jsou mnohdy vymyšlené jako divadelní
hry (věříme, že je to realita, ale je to pouze divadlo)

Renesanční přírodní filozofie
1) Hermetická filozofie
• z myšlenek humanismu vychází hermetické teorie hovořící o jednotě mikrokosmu a makrokosmu
• člověk jako mikrokosmos funguje jako vesmír, tedy makrokosmos

Thomas Morus (Anglie)

2009-03-12T01:38:00.001-07:00

 napsal své stěžejní dílo O nejlepším stavu státu a o novém ostrově utopií
Francis Bacon (Anglie)
 ve svém spise Nová Atlantida rovněž podává vizi o budoucí společnosti – o společnosti řízené učenci – citát: „Vědění je moc“ (v čele státu by měli stát vědci)
 vědu považoval za základ rozvoje společnosti a přišel s myšlenkou praktické účinnosti vědy, což znamená, že přírodu nemáme jen poznávat, ale přinutit její síly k službě člověku, lidstvu
 kromě jiného se také zabýval teorií poznání – nejúčinnější je podle něj poznání empirické (ze zkušenosti) a nejúčinnější metoda je induktivní (od jednotlivosti k obecným závěrům), opakem je deduktivní (rozpad)
 zabýval se předpoklady a možnostmi lidského poznání
 myšlenka – lidské poznání nejvíce omezují chyby (tzv. idoly) a obrazně popsal 4 idoly:
1. idol vesnice – chyba způsobená lidskou individualitou(masou kamene, jeskyně,
uzavřenost od ostatních lidí)
2. idol kmene – zkoumané jevy posuzujeme lidsky a proto chybujeme → chyba
způsobená příslušností k danému národu; předsudky celého kmene

Sociální myšlení renesance

2009-03-12T01:37:00.004-07:00

• rozpad středověkých společenských struktur (trojí lid,…) znamenal také větší zájem o sociální otázky
Niccolo Machiavelli
 florentský politik, voják, filozof, který přišel na svou dobu s převratnou myšlenkou o uspořádání společnosti a tuto koncepci společnosti nastínil ve svém nej. díle Vladař
 výrok: „Dějiny nezávisí na Bohu, ale na lidech“ – lidé si ovšem sami neumí efektivně vládnout, a proto musí stát v čele státu obratný panovník – pro něj je prvořadý prospěch státu a pro dosažení svých cílů může použít jakékoliv prostředky bez ohledu na morálku – „Vladař se nemá ptát, co je dobré a špatné, ale co je prospěšné nebo škodlivé“
 tento politický realismus nazývaný machiavellismus je dodnes předmětem sporu

Utopisté
• v renesanci také vznikají představy o spravedlivé společnosti bez třídních rozdílů, bez nerovnosti k přístupu ke vzdělání se stejnými právy pro každého – těmto názorům říkáme
utopie

Erasmus Rotterdamský

2009-03-12T01:37:00.003-07:00

 vzdělání mělo směřovat k důstojným lidským hodnotám (co člověk pro svůj život potřebuje)
 jako jeden z prvních definoval humanismus a jak by měl vypadat
• proměny chápání světa: komunikace
 různé proměny:
1. komunikace se světem (zámořské objevy)
2. komunikace s minulostí (objev antiky)
3. komunikace s vesmírem (Galilei, Keller, heliocentrismus)
4. komunikace s přírodou (pitvy, zkoumání anatomie)
5. komunikace s Bohem (vyznání má jinou podobu, větší svoboda → reformace –
snahy, vznik celé řady protestantských církví – JB, anglikánská církev, kalvinisté...)
Martin Luther
 německý reformátor
 prohlásil, že slovo boží je třeba přijímat srdcem, nikoliv přes zprostředkující úlohu církve
 nezavrhl křesťanství, jen ho povýšil jinam
 myšlenky Husovy:
1. věřící člověk nemusí poslouchat nařízení církve, pokud se nezdrží tato
přikázání Písma svatého
2. jediným božím poslem na zemi je Ježíš Kristus, papež je pouze světská osoba
jako každý věřící

c) Pozdní scholastika (14.-15.st.)

2009-03-12T01:37:00.001-07:00

William Occam
- největší představitel pozdní scholastiky
- striktně oddělil filozofii od teologie (to, co je řečeno o světě, neplatí o Bohu)
- trval na významu zkušenosti – co nelze ze zkušenosti prokázat, nemá význam
- oddělení víry a rozumu aplikoval také na společnost, kdy tvrdil, že církev se má věnovat duchovnímu poslání a nikoli politice

Renesanční filozofie

Renesance
• umělecký sloh, který vznikl v Itálii; znamená „znovuzrození“ – návrat k ideálům antiky
• projevoval se ve 14.-16.století především díky rodu Mediccejů
• 1.zmínky o něm se objevují ve 13.století v literatuře Dante Alighieriho
• projevila se ve stavitelství, malířství, sochařství, literatuře, hudbě a filozofii
• humanismus – světonázor (ve středověku křesťanství), životní postoj; středem pozornosti se stává ve všech směrech člověk

Tomáš Akvinský

2009-03-12T01:36:00.002-07:00

 největší osobnost středověké filozofie
 už beze zbytku uplatnil nominalismus a aristotelovskou filozofii
 k jeho největším vědeckým pracím patří dílo Teologická suma
 rozlišoval 2 podoby bytí:
• dokonalý Bůh
• svět věcí stvořených
 tento názor už je moderní - člověku dává určitou míru svobody v poznání, ale na druhé straně jde o vztah analogický, kdy z jednoho lze usuzovat o druhém → hovoříme o analogii bytí
 z analogie bytí vyplývá také 5 důkazů boží existence:
1. z pohybu usuzujeme, že musí být nějaký první impuls
2. vše má příčinu, musí být prvotní příčina
3. věci mohou být a nemusí; to, že jsou, působí nějaká nutnost
4. skutečnost má stupně dokonalosti, musí existovat nejvyšší dokonalost
5. vše je smysluplně uspořádáno a směřuje k cíli; musí být tedy něco (inteligence),
která vše řídí pohyb Aristoteles - Thelos
látka → forma Akvinský – Bůh
 Tomášova antropologie je už dnes chápána jako klasická teorie o jednotě duše a těla
 duše je formou těla, je nesmrtelná a projevuje se jako poznání a vůle

b) Vrcholná scholastika (13.st.)

2009-03-12T01:36:00.001-07:00

→ ve 13.století již vyvstala dosti výrazná nutnost nápravy církve
→ vznikly tady proto 2 základní proudy:
1. františkáni
- zakladatelem byl František z Assisi
- františkáni věřili, že křesťanství je možno obnovit pouze návratem k původním
hodnotám jako je askeze, chudoba, láska k člověku a přírodě, a tím měl podle nich být
zachráněn svět
- odmítali vyšší vzdělání (odvádí člověka od pravých božích myšlenek)
Jan Fidanza
- řádovým jménem Bonaventura
- přes počáteční odpor františkánů proti vyššímu vzdělání se zde objevila osobnost představována Bonaventurou
- celý život člověka je cesta k Bohu – člověk jej poznává v přírodě i v sobě
- zdůrazňoval prioritu vůle před rozumem – nejdříve toužíme a chceme, až pak začíná rozumová aktivita
2. dominikáni
- zakladatelem byl Albert Veliký
- věřili, že nápravě dojde prostřednictvím osvěty lidu a vědecké práce

Proslavil se hlavně svým pojetím víry ...

2009-03-12T01:35:00.004-07:00

- proslavil se hlavně svým pojetím víry a rozumu a vyslovil tzv. ontologický důkaz boží existence
- teprve věřící člověk hledá rozumové zdůvodnění víry v Boha, víra předchází rozumu
- člověk dokáže myslet i na ty věci, které neviděl – tyto představy má tedy člověk v rozumu
- nabízí se otázka: „Nejsou tyto představy i skutečností?“ → vždyť i kulatý čtverec vyžaduje znalost kruhu i čtverce , tím pádem nemůžeme vyloučit boží existenci, naopak jsme nuceni jeho existenci připustit
Spor o univerzálie
- jedno z klíčových témat scholastiky, jde o spor o tzv. obecné pojmy
- v tomto sporu se vyhranily 2 skupiny:
a) platonici (realisté)
- Bůh stvořil seznam obecných pojmů a podle něj pak tvořil
b) aristotelovci (nominalisté)
- obecné pojmy jsou prázdné zvuky, vznikly až po věcech – nejdříve byly věci a až poté je člověk pojmenovává
- platonici – obecné pojmy existují před věcmi a nezávisle na nich, tzv. ANTE RES
- aristotelovci – obecné pojmy jsou pouhé prázdné zvuky užívané lidmi k označení věcí, existují tedy až po nich, tzv. POST RES

Svoboda – tvrdil, že svoboda, ...

2009-03-12T01:35:00.003-07:00

svoboda – tvrdil, že svoboda, jakou si člověk mnohdy představuje (dělat, co chci; pohybovat se, jak chci), je nemocná a musí být uzdravena; pravou svobodou je cesta k Bohu (dělání toho, co po nás žádá Bůh)
- čas – je tok z minulosti přes přítomnost až do budoucnosti, což v lidské dimenzi znamená,že v duchu člověk žije ze vzpomínek nebo z naděje
zlo – považoval ho za důležité a neodmyslitelné; chápal jej jako nedostatek dobra, popř. prostředek dobra

Vrchol středověké filozofie – scholastika

• rozvíjela se zhruba od 8.století především na klášterních a biskupských školách a později se stala základním myšlenkovým proudem i na univerzitách
• teoreticky šlo o to přesunout těžiště křesťanství z novoplatonismu k aristotelovské filozofii
• již vybudovaná struktura křesťanské nauky totiž přestala vyhovovat měnícím se společenským podmínkám (sílící moc církve)

a) raná scholastika (8.-12.st.)
Anselm z Canterburry (11.st.)
- italský mnich s anglickými předky

Aurelius Augustinus (sv. Augustinus)

2009-03-12T01:35:00.001-07:00

 největší osobnost patristiky,která přišla ke křesťanství složitou cestou – po velmi bouřlivém mládí, kdy se oddával pitkám, obcování s prodejnými ženami, zakotvil nakonec v křesťanství, ve kterém našel pravé životní hodnoty
 následovala úspěšná církevní kariéra, kdy se stal sv.Augustinus v Hippu biskupem
 základní otázkou pro něj byl vztah mezi Bohem a člověkem, na tom také založil svou teorii Důkazy boží existence, stanovil 3 postupy důkazů:
1. Ptej se světa, který ti vyjeví svou prvotní příčinu a tou je Bůh (Bůh stvořil svět z ničeho, některé věci stvořil přímo, u některých pouze zárodky a ty se pak vyvíjely)
2. sv.Augustinus vychází z novoplatonismu a tvrdí, že v sobě můžeme hledat a nacházet lásku, krásu a pravdu (Božské rysy)
3. Bůh je nad naší veškerou zkušeností, člověk musí překročit svoji zkušenost, Bůh směřuje ke konečnému dobru; kdyby nebylo zlo, nepoznáme dobro; i když jsou naše zkušenosti hrozné, musíme věřit v Boha
 duše – na rozdíl od Platóna tvrdil, že duše je stvořena Bohem v okamžiku splození

Bylo třeba vyřešit otázku ...

2009-03-12T01:34:00.004-07:00

- bylo třeba vyřešit otázku podoby křesťanského Boha, zde vzniká geniální myšlenka o tzv. SVATÉ TROJICI, kdy mluvíme o tzv. trojjedinosti Boha:
1. Otec (stvořitel, Hospodin)
2. Syn (vykupitel)
3. Duch svatý (Ježíš byl vzkříšen v myšlenkách)
Apologeti, hereze
- zhruba v prvních třech staletích byli přívrženci křesťanství napadáni a vyvstala potřeba křesťanství teoreticky bránit – tohoto úkolu se ujali Apologeti (apologie = obrana)
- postupovali přitom v základě 2 směry:
1. směr – největším představitelem je Justinos, spatřovali v antickém náboženství jakýsi předstupeň křesťanství, na který křesťanství navazuje
2. směr – největším představitelem je Tertullianus, považoval antické náboženství za zcela chybné a úplně jej zavrhnul
- ve snaze některých církevních otců bránit křesťanství, popř. jej sbližovat s jinými náboženstvími, došlo k tomu, že v křesťanství se projevily neautentické myšlenky velmi vzdálené křesťanství – mluvíme o tzv. herezích (= odpadlictví, kacířství)

a) Historická část života Ježíše

2009-03-12T01:34:00.003-07:00

- skutečná historická postava, která ve svých vystoupeních opravdu mluvila o příchodu spravedlivějšího světa; oslovil tím zejména chudé a bezmocné, a proto mělo toto myšlení od počátku silný sociální náboj → tehdejší římská moc jej proto odsoudila k trestu smrti ukřižováním
b) mytologická část života Ježíše
- záhy po jeho smrti se mezi jeho učedníky objevilo přesvědčení, že Ježíš žije (vzkříšení) – vědec může jen žasnout, že tato prvotní myšlenka křesťanství nejvíce ovlivňuje dějiny světa a myšlení lidí dodnes

Patristika
• 1. – 8. století
• vznikla ze slova „páter“, proto je také nazývána filozofií církevních otců
• v období patristiky muselo rodící se křesťanství vyřešit několik základních problémů:
- už od 1.století muselo křesťanství hledat a vytvářet vhodný pojmový aparát, který by byl srozumitelný vzdělanému řeckému a římskému obyvatelstvu
- bylo třeba usmířit židovské, antické a křesťanské myšlení

Rozlišoval tři druhy duše:

2009-03-12T01:34:00.001-07:00

• rozlišoval 3 druhy duše: rostlinná a živočišná – formou je pud (instinkt)
lidská – formou je rozum
• i v názorem na společnost se projevila Aristotelova obrovská pracovitost a zvídavost
• prostudoval množství řeckých ústav a došel k závěru, že člověk je bytostí společenskou a musí se naučit spolunažívat s ostatními lidmi
• je rovněž odpůrcem demokracie a zastáncem vlády osvícené aristokracie
• uznává soukromé vlastnictví a velmi si váží střední vrstvy společnosti (svobodní občané, řemeslníci, rolníci), odmítá však obchod a lichvu

Počátky středověké filozofie – patristika

Křesťanství
• duchovní zdroj středověké kultury, postupně se stalo nejrozšířenějším světonázorem
• vznikalo na půdě židovského náboženského myšlení, kde se očekával příchod nové doby, která skoncuje se zotročováním a násilím a nastolí vládu spravedlnosti, míru a svobody (Boží království na zemi) – tyto své představy vtělili do osoby Ježíše z Nazaretu

Dílo:

2009-03-12T01:33:00.005-07:00

• dílo: Metafyzika (filozofie)
Etika Nikomachova (etika)
Rétorika (řečnictví)
Poetika (literatura a drama, vytvořil dějovou křivku)
Organon (logika)
• odmítal Platónovu představu o světě idejí, kdy tvrdil, že duše nemůže pobývat mimo náš reálný svět → teorie látky a formy (každá věc je složena z „mrtvé látky“, ke které přistupuje „živá forma“)
• tvrdil, že látka sama o sobě existovat nemůže, až forma dává látce tvar; forma však může být zároveň látkou pro další formu (řetězce); ptá se, jestli existuje nějaká prvotní látka a forma (forma všech forem je Bůh)
• definoval pohyb = proces, v němž látka nabývá formy; my se můžeme ptát po cíli – cíl pohybu určuje tzv. thelos (účel), což můžeme chápat jako vnitřní příčinu všech věcí (tu určuje Bůh)
• i v názorech na společnost uplatnil teorii o látce a formě → tělo je látkou a duše formou, příčinnou živého těla a také zdrojem pohybu, sídlí podle něj v srdci

Preferuje vrstvu filozofů, ...

2009-03-12T01:33:00.003-07:00

• preferuje vrstvu filozofů, podle něj by filozofové žili v tzv. spotřebním komunismu, tzn. neměli by žádnou starost o materiální zabezpečení své a svých blízkých a jejich základním úkolem by bylo pouze rozumné řízení státu; dokonce říká, jak by se člověk mohl naplno věnovat řízení státu, když by měl starost o to, co dát do hrnce
• politologové a filozofové v pozdější době usoudili, že Platón svou teorií poprvé definoval fungování totalitního státu; vycházeli přitom z toho, že filozofové se postupně vybaví tzv. ideologií, která už nemusí sledovat prospěch celku, ale bude zdůvodňovat oprávněnost vládnoucí vrstvy
Aristoteles
• žák Platóna, od jeho učení se výrazně odchýlil a kritizoval jej
• založil školu lykeion (olivový háj) – postavil sloupořadí (peripathos) – peripatetická škola
• učitel a vychovatel Alexandra Makedonského
• proti Platónovi byl velmi všestrannou osobností, pracoval systematicky, vytvořil do té doby nejobsáhlejší vědecké dílo v Evropě

Díla: Obrana Sókratova

2009-03-12T01:33:00.001-07:00

Faidros (O kráse)
Ústava
• Platónova filozofie nebyla systematická, ale byla obrazná a poetická
• Základním pojmem je tzv. „svět idejí“ – je to ten svět, kde pobývaly naše duše předtím, než sestoupily do lidského těla
• Platón se ptá: „Jak je možné, že člověk v nedokonalém světě plném bezpráví a násilí je schopen citu a vnímání krásy?“ a odpovídá: „Je to proto, že naše duše setrvávala právě ve světě idejí.“
• v Ústavě uvedl tzv. mýtus o jeskyni, který vysvětluje právě tento svět idejí
• věci jsou tedy pomíjivé, nedokonalé, svět idejí je věčný
• z tohoto pohledu je pak život člověka rozpomínáním se na svět idejí (anamnésis)
• dokladem toho, že naše duše pochází ze světa idejí, jsou 2 pojmy: krása a láska
• platonická láska – podle Platóna má láska blíže k moudrosti než k žádostivosti
• přišel s modelem tzv. ideálního státu – měly by ho tvořit 3 společenské vrstvy:
1. řemeslníci, rolníci – starají se o materiální statky
2. vojáci – dbají na čest a bezpečnost občanů
3. filozofové – starají se o rozum

Ve svých dialozích spíše pomáhal ...

2009-03-12T01:32:00.003-07:00

• ve svých dialozích spíše pomáhal na svět myšlenkám, které má člověk ve svém nitru → tuto metodu nazval „metoda porodní“ (po řemeslu své matky), my ji dnes nazýváme „metoda dialogu“
• citát: „Vím, že nic nevím.“ – sklání se před tím, co všechno v sobě může člověk nalézt a odhalit
• Sókratovi šlo o pravdu, snažil se definovat příklady dobra či spravedlnosti a postupoval při tom tak, že vylučoval nepodstatné znaky a jevy, až zůstaly pouze důležité rysy, a na jejich základě teprve definoval
• v otázkách společenských byl odpůrcem demokracie a přívržencem aristokratické formy vlády
• jako první myslitel odhalil slabinu demokracie → demokracie je pro občany nejjednodušší cestou k příjemnosti a pohodlnosti
Platón
• nejnadanější Sokratův žák (vzpomínal jej ve všech svých dílech)
• pocházel z aristokratické rodiny, byl odpůrce demokracie
• v Athénách založil na místě zasvěceném Akadémovi školu nazvanou akademie (duchovní nebo umělecký ráz)

Prótagorás dopracoval Hérakleitovu ...

2009-03-12T01:32:00.001-07:00

• Prótagorás dopracoval Hérakleitovu dialektiku do liddských důsledků a dospěl až k tzv. subjektivismu (pouze člověk je ten, kdo věci hodnotí → nebylo možné posoudit, které myšlení je pokrokovější a pravdivější, protože každý subjekt má nárok na svou pravdu; proto lze také těžko poznat svět)
• v subjektivismu došel nejdále Gorgiás, který vytvořil až učení o noetické skepsi – rozdělil je do 3 bodů: 1. nic není
2. kdyby něco bylo, nemohlo by to být poznáno
3. i kdyby to bylo poznáno, nemohlo by to být sděleno ostatním
• prostřednictvím odpůrců subjektivismu nakonec získal pojem „Sofisté“ druhý význam slova, jako chytráctví nebo zdánlivá moudrost → těmto řečem říkáme sofismata

Nejvýznamnější filozofové
Sokrates
• člověk neurozený s hašteřivou a uhádanou ženou Xantypou (on sám nelitoval, že má za ženu Xantypu, protože hádky s ní mu byly průpravou pro filozofické debaty)
• chodil na místa, kde se shromažďovalo množství lidí (tržiště, sportoviště) a především s mladými lidmi zde zapřádal řeč → věnoval se především etickým otázkám, ale nemoralizoval a nepoučoval o vznešených pravdách

Antičtí atomisté

2009-03-12T01:31:00.004-07:00

Leukippos, Démokritos
• atomisté učinili zdánlivě nemožný pokus o usmíření Eleatů s názory Hérakleita
• od Eleatů přijali teorii o trvalosti a neměnnosti a dali mu podobu trvalých a neměnných atomů
• z Hérakleitova učení přijali názor, že mezi atomy je jakýsi prázdný prostor (prázdno), který může být různě veliký, atomy mohou být spolu různě propojovány apod.

Řecká filozofie klasického období

• nejslavnější období řecké filozofie, kdy především zásluhou Sókrata, Platóna a Aristotela byly vytvořeny v rámci Evropy filozofické soustavy, které ovlivnily nejen starověk, ale také středověk i novověk

Sofisté
• v předchozím období se ve filozofii nahromadila celá řada různých názorů, někdy až filozofických škol, a pro obyvatele Řecka (především Athén) to znamenalo velký myšlenkový chaos, kdy si jednotlivé názory protiřečily
• navíc pro řecké občany začaly být prvořadé praktické životní otázky a jednou z nich byl úspěch a kariéra
• k tomu byla potřebná veřejná činnost a úspěch ve veřejné činnosti zajišťovalo umění řečnictví (rétorika)
• nastal tedy čas tzv. učitelů moudrosti: Prótagorás a Gorgiás

Zenón z Eleje

2009-03-12T01:31:00.003-07:00

 Parmenidův žák
 celé své filozofické dílo zaměřil především na obhajobu Parmenidova učení o neexistenci pohybu
 vytvářel tzv. aporie (logické paradoxy)

Hérakleitos z Efesu
 jeden z největších filozofů předsókratovského období
 vytvořil učení zcela protikladné k Parmenidovi
 tvrdil, že vše se neustále mění, že nabývá každá věc i jev nových podob a nových kvalit
 vyslovil známý citát: „Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ (nikdy se neopakuje tatáž situace, vše plyne, vyvíjíme se)
 vývoj (proměnlivost) se podle něj děje na základě boje protikladů, vše má podle něj dva póly a ty mezi sebou „neustále soupeří“ – jsou antagonisté; až zvítězí jeden z nich, nastupuje nová kvalita; klid je tedy pouze zdánlivý a dočasný
 rychlost změn není stále stejná a není také stejně intenzivní
 použil zde druhý citát: „Svět je věčně planoucím ohněm“ (, který hoří s různou intenzitou, ale nikdy nepohasíná); jediné, co je neměnné a trvalé, je tzv. logos (určující prvek světa)
 je právem považován za zakladatele moderní dialektiky

Každé jsoucno má svoji hranici (řecky paras)

2009-03-12T01:31:00.001-07:00

- každé jsoucno má svoji hranici (řecky paras) – tento rozměr či tvar lze nejlépe vyjádřit číslem
- nepovažoval číslo pouze za matematický symbol, ale tvrdil, že číslem vyjadřujeme také kvalitu
- čísly můžeme označit tóny hudby, spektrum barev apod.
- vše je v jakési numerické (číselné) harmonii a na základě této harmonie je vybudován celý vesmír (kosmos)
- jeho učení má také etický rozměr – „Abychom mohli tuto harmonii zkoumat a poznat, musíme kultivovat a harmonizovat svou vlastní duši“

Elejská škola
• pojmenována podle osady v JZ Itálii
Parmenidés z Eleje
- vlastní zakladatel Elejské školy
- proslavil se výrokem: „Nebytí není“ – tvrdil, že existuje pouze bytí, tj. trvalý, pevný a neměnný svět
- odmítal existenci jakéhokoliv volného prostoru, tudíž něčeho, co existuje mimo náš svět
- v případě, že by volný prostor existoval, tak jsoucno by se v něm mohlo ztrácet, přelévat se
- tím pádem vyvracel i existenci pohybu a to, co považujeme za pohyb, je pouze náš smyslový klam
- podle něj člověk nemá věřit nespolehlivým smyslům, ale pouze v logiku rozumu

Anaximandros

2009-03-12T01:30:00.006-07:00

 filozoficky nejvýznamnější z mílétské školy
 nespokojil se s teorií, že pralátkou by mohl být pouze jeden živel
 za arché považoval neurčitý princip apeiron (to, co nemá hranice), což ovlivnilo i další školy
 apeiron je pro naše smysly nedostupný, protože my můžeme vnímat pouze věci; věci vznikají až vydělením (vytvarováním) z apeironu, nejsou však trvalé, ale pomíjivé
 dokonce tvrdil, že vznik věcí je pokusem o vymezení (spoutání) apeironu, který je potrestán rozplynutím všech věcí
Anaximenés
 za pralátku považoval neomezený vzduch a jeho zhušťováním nebo zřeďováním vznikají nové látky
 v porovnání s Anaximandrem jsou jeho názory opět krokem zpět; pravděpodobně ho k nim vedla představa, že vzduch je základní podmínkou života rostlin a živočichů

Pýthagorás a jeho škola
 působil v řeckých osadách na jihu Itálie a jeho myšlení bylo paradoxní:
1. založil hnutí orfiků podle boha Orfea (bůh záhrobí) a věřil, že lidské tělo je hrobem duše a duše se snaží osvobodit → učení o stěhování duší
2. založil celou svou vědu na přesnosti a vědeckosti
 byl velkým odpůrcem apeironu - tvrdil, že to, co je bezrozměrné, neomezené, vlastně neexistuje

Mílétská škola

2009-03-12T01:30:00.005-07:00

• filozofové žili v přístavním městě Mílétos v Malé Asii
• první filozofové, kteří začali realizovat přechod od mýtu k filozofii
• šlo jim o snahu vyložit svět z něho samotného, tj. přirozeným způsobem
• hledali pralátku = arché, z níž všechno vzniká i do níž vše zaniká
• věřili, že pralátka je obdařena životem, energií, která je zárukou vývoje a pohybu
• říkalo se jim také „hýlozoisté“ (hýle = hmota; zóe = život)
Thales
 považoval za pralátku vodu; věřil, že voda není pouze fyzikální látkou, ale že je obdařena vnitřní božskou silou
 tvrdil, že Země je plochá deska plovoucí na tzv. světovém oceánu a že když dojde k vlnobití, Země začne praskat, pak vzniká zemětřesení a sopečná aktivita
 na tehdejší dobu měl poměrně pokrokové názory, snažil se vysvětlit vznik světa bez pomoci bohů
 za jeho doby převládal názor, že přírodní katastrofy způsobují hněvající se bohové v podsvětí

TAOISMUS (6.-5.př.n.l.)

2009-03-12T01:30:00.003-07:00

• za zakladatele je považován Lao-c‘
• jedná se o filozofii ryze přírodní, která tvrdí, že základem světa je proudění čchi – toto proudění se týká všech látek ve vesmíru včetně živých organismů a člověka
• můžeme jej chápat jako tok energie, který je příčinou pohybu a veškerého života
• toto proudění pochází ze základu tao
• pokud se tento tok energie přeruší, v přírodě nastává nerovnováha a přírodní katastrofy, u živých organismů nemoc, popř. smrt

Předsókratovská antická filozofie

- 6. – 4.st.př.Kr.
- hlavním zájmem filozofů v tomto období bylo hledání odpovědi na otázku „Jak vznikl svět?“ a „Z čeho je svět tvořen?“

Myšlení staré Číny je postaveno ...

2009-03-12T01:30:00.001-07:00

• myšlení staré Číny je postaveno na tzv. koincidenci (nahodilosti)
• myšlení v Evropě je postaveno na tzv. kauzalitě (příčinnost)
• jeden z největších vysvětlovačů byl čínský filozof Konfucius
KONFUCIÁNSTVÍ (6.st.př.n.l.)
• Konfucius byl nejvýznamnějším čínským filozofem
• pocházel z neurozené chudé rodiny, vlastní pílí získal na svou dobu obrovské vzdělání a stal se rádcem panovníků
• názory na něj jsou rozporuplné, jedni jej považovali za moralistu a přisluhovače vládnoucích vrstev, druzí jej považovali za geniálního myslitele
• nezabýval se vůbec otázkami ontologickými, ale pouze etikou
• hlavními pojmy jeho filozofie jsou ušlechtilost a povinnost
• ušlechtilost spočívá v hledání správné cesty a tou je především vzdělanost, úcta k pořádku a tradici a rozumná správa věcí
• správnou cestu musí respektovat i samotný panovník; pokud tomu tak nebude, může následovat trest v podobě nepokojů a přírodních katastrof
• když se jej v závěru života zeptali jeho příznivci na to, čím by se měl člověk v životě řídit, odpověděl, že je to sympatie–šu ( = býti jako), což představuje myšlenku vcítit se do druhého jako bych to byl já sám (nečiň druhým to, co nechceš, aby činili oni tobě)

Známou odnoží buddhismu ...

2009-03-12T01:29:00.003-07:00

• známou odnoží buddhismu je lámaismus
• nazývá se tak proto, že jeho nositelé jsou lámové (= mniši), nejznámější z nich je pančenláma a dalajláma
• základ lámaismu spočívá v tzv. tantrách – tajné nauky a znaky, které mají duchovní energii
• lámaismus je od ukončení 2.SV symbolem protičínského útlaku

Čínská filozofie
I-T’ING
• nejstarší čínské myšlení, které ovlivňuje čínskou filozofii dodnes
• „I“ značí chameleona (symbol proměny), „t’ing“ značí knihu (spis, pojednání) kniha proměn
• obsah knihy tvoří 64 hexagramů (šestičar) , jejichž základem jsou 2 typy čar – plná a přerušovaná
• plná = jang, přerušovaná = jin tato slova představují 2 protikladné energie, ty se navzájem doplňují a jedna bez druhé nemůže existovat, jsou symbolem života v přírodě i dění ve společnosti
• I-t’ing bývá také nazýváno Věšteckou knihou – ve staré Číně začali učenci vysvětlovat hexagramy a na základě vysvětlování pak předvídali budoucí jevy v přírodě, popř. situace ve společnosti

Základem jeho učení jsou tzv. 4 ušlechtilé pravdy:

2009-03-12T01:29:00.001-07:00

1. vše v životě je strast
2. příčinou strasti je touha a žízeň po životě
3. se zánikem touhy po životě zanikne i strast
4. cestou k zániku strasti je tzv. osmidílná stezka:
• mravný život – je představován 5 body:
- nezabíjet a neubližovat živým tvorům
- nekrást
- nelhat
- nezneužívat sexualitu
- nezneužívat alkohol a jiné omamné látky
• kultivace mysli
- meditace – měla by způsobit to, že potlačíme naše tužby a chtivost, v konečné fázi by měla sloužit k vyvanutí jáství (odstranění egoismu)
- nakonec dojde k osvobození od tužeb a poznání vnitřního světa = nirvána
• moudrost
- základem je učení o ne-já
- vlastní já neexistuje, člověk je mnoha proměnlivými elementy (např. tělesnost, vnímání, cítění, charakter apod.)
- tím, že jsou charakteristiky proměnlivé, nikdy nemůžeme říct „Toto je mé já“
- moudrost odstraňuje egoismus; chce, aby se člověk díval na svět z jiného úhlu